Jak na pocity paniky, studu a úzkosti? Transformační příběhy

O pocitech zoufalství, opuštění, selhání, studu za sebe a dosažení vnitřní úlevy a osvobození.

Počet slov: 5677, čas na čtení: 18 minut

Transformační příběhy a moudrost traumatu vnáší do našich životů lidskost, soucit a úctu. Každý z nás má svůj jedinečný příběh včetně záznamů prožitků, a možnost osvobodit sám sebe.

Chci vám postupně ukázat na konkrétních příbězích z mé praxe, jak vnitřní svět a vnitřní komunikace vlastně funguje, jak funguje zrcadlení, jak nás záznamy prožitků konkrétně omezují, abyste i vy dokázali s jemností ovládnout svoji mysl a mohli uzdravit sami sebe.

Dnes sdílím příběh jako návod na vnitřní dotazování pro sebepoznání a dosažení úlevy na prvním příběhu. (Pro zachování soukromí je v příbězích použito fiktivní jméno a zároveň děkuji, že je mi umožněno sdílet inspirativní transformační příběhy).

Před dvěma lety mne navštívila mladá krásná žena Izabela, kterou během života opakovaně trápily pocity znechucení, návaly strachu až paniky, neschopnost se zklidnit, když se dostane do jakékoliv vypjaté a stresové situace.

Nejvíce ji trápilo, že po několikáté psychicky neustála zkoušky u státnic, a teď už má jen jednu, poslední šanci, aby to dokázala.

Izabela pokračovala: nejsem schopná s tím nic dělat, nic mi nepomáhá. Jsem zklamaná sama sebou! Nic nedokážu! Jsem neschopná! Mám také strach vyjádřit své pocity a co já sama potřebuji, bojím se odsouzení, výsměchu i opovržení druhých. Bojím se říkat si i o pomoc. Stydím se za sebe!

Chci poznat odkud se to dokola bere a najít uvnitř řešení, co s tím.

Nejsem schopná se soustředit, něco se naučit, abych zvládla zkoušky. Několikrát jsem selhala, panika mne úplně paralyzuje. Jsem z toho už nešťastná, proto jsem tady. Cítím se připravená podívat se na vnitřní příčiny.

Harmonizační léčivý proces pro sebeuzdravení, vnitřní přeladění

Vedena pro hluboké nádechy a výdechy k dosažení uvolnění pro vnitřní spojení, zavři si oči a pozoruj svůj dech …

Otázka: Jak se cítíš, a jak sama sebe vnímáš, když se podíváš uvnitř sama na sebe? Představ si sama sebe v poslední nepříjemné situaci, jak nyní uvnitř sama sebe vnímáš?

Zoufalství, nevím, jak dál žít

Izabela: Vyčerpaná, zničená, nespokojená, špatná, ukřivděná, zoufalá, neschopná, cítím smutek i vnitřní odpor k sobě…. Nevím jak dál…

Otázka: Dokážeš obejmout sama sebe, svou část osobnosti, která se tak cítí v tento moment? A říci, že ji máš ráda, že jsi tu pro ni, že spolu naleznete vnitřní příčinu i řešení?

Izabela: ano, objímám ji, pláče, a já také… najednou tu pro ni někdo je…je mi ji tak líto. Pláč…

Otázka: Kdo tu pro tebe nebyl, koho jsi potřebovala?

Izabela: matka tu pro mne nebyla, tolik jsem potřebovala její podporu.

Fáze pro ujasnění vztahu s matkou.

Nešťastné a opuštěné dítě

Otázka: podíváme se nyní jaký vztah jsi měla se svojí matkou. Jaká byla?

Izabela: S matkou jsme neměli a dosud nemáme moc dobrý vztah, je chladná. Teď cítím a vidím situaci z dětství, jak je ke mne matka přísná a chladná, neúprosná, musela jsem být poslušná, hodná a za všech okolností přizpůsobivá. Kamarádky jsem kvůli tomu vlastně ani neměla. Vnímám, jak jsem vlastně byla na všechno sama a cítila se úplně opuštěná.

Otázka: Kolik ti bylo roků?

Izabela: asi sedm roků…vidím sebe jako malou a je to strašné se dívat na sebe, jak jsem byla nešťastné dítě.

Otázka: mohla by jsi vstoupit do té situace a obejmout tuto tvou malou zraněnou část, aby se necítila tak sama?

Izabela: jsem tam u ní, je sama v pokoji

Otázka: Co by potřebovala slyšet? Co jí řekneš?

Izabela: že se nemusí cítit sama, že jsem tu s ní, že jsem tu pro ni, že už s ní budu stále…objímám ji, hladím. Ona je ráda, drží se mě, bojí se abych jí tu nenechala… tisknu ji k sobě, hladím jí a ujišťuji, že ji opravdu nikdy neopustím.

Otázka: zeptej se jí, co by potřebovala.?

Izabela: Abych s ní zůstala a hrála si s ní. Dělám to, hrajeme si, malujeme si, a cítí se šťastná… a já se také cítím mnohem lépe… to je až neskutečné, jak je ráda, že se jí věnuji. Je to krásný pocit!

(harmonizuje se záznam prožitku změnou prožitku) …

Jsem špatná

Izabela: A vybavují se mi dvě další situace z dětství, když jsem se zpozdila matka mne zbila a když jsem měla špatnou známku zbila mne také! Je to úplná bezmoc, beznaděj a pocit nepřijetí, že já jsem ta špatná!

Otázka: vstup do situace a zeptej se jí, co by nyní potřebovala?

Izabela: aby tu nemusela už být, chce pryč, chce klid, chce volnost, chce si hrát, chce něčí pozornost. Řešení: obdobný postup jako výše: vstoupit do situace, obejmout, utěšit, potěšit svou zraněnou část, své malé já, být tu pro ni a hrát si s ní.

Otázka: jak ses tehdy cítila v tom věku, a co sis pomyslela v té těžké situaci, v ten moment?

Odhalení blokujících přesvědčení z dětství

Izabela: že jsem špatná, nejsem dost dobrá, nic nedokážu, jsem neschopná, jsem úplně k ničemu a nedokážu ty požadavky splnit, které po mne matka žádá, myslím si, že mně moje matka nemá za mou hloupost ráda, a že mně už nechce…vnímám, jak jsem byla zoufalá, a také cítím tu stejnou paniku a strach uvnitř sebe, bolí to, teď cítím ten známý tlak na hrudi a obrovský smutek.

Doporučení: nyní zhluboka dýchej do své hrudi, soustřeď se na svůj dech, je to jen pouhý záznam prožitku z minulosti, svými hlubokými nádechy pomáháš svému tělu k rozpuštění tohoto tlaku, je to jen energie záznamu, která se uvolnila do těla z buněčné paměti. Tento záznam traumatu vyplouval ve stresových situacích z podvědomí automaticky do tvého vědomí a omezoval tě.

Nastává zklidnění, úleva..

Otázka: jak se teď cítíš?

Izabela: už mnohem lépe, cítím obrovskou úlevu, jako by ze mne spadl velký balvan..

Otázka: můžeme pokračovat?

Izabela: ano, potřebuji se tam ještě vrátit a pomoci jí

Otázka: co by od tebe nyní potřebovala? Co by ti ještě chtěla sdělit?

Sama sobě láskyplnou podporou a útěchou

Izabela: objímám ji, hladím a říkám: už jsi v bezpečí, pro mne jsi skvělá, krásná, chytrá, obdivuhodná, vážím si tě, jsi jedinečná taková jaká jsi, mám tě moc ráda, jsem tu pro tebe, a vždy pamatuj, nikdy nikomu nevěř, že něco nedokážeš, vždy dokážeš vše, pro co se ty sama rozhodneš, já ti důvěřuji, jsi šikovná a velmi schopná, to vím, věř mi.

Už se nemusíš bát a ani o sobě pochybovat, máš mou důvěru a plnou podporu, jsem tu pro tebe a vždy budu stát za tebou a při tobě. Přitulila se ke mně, cítí se přijatá a v bezpečí, důvěřuje mi. Jdeme se spolu procházet a povídat si, ptám se, co jí ještě trápilo, že mne zajímá, jak se cítila a cítí, a že na své prožité trápení už není sama, že může všechny pocity bezpečně vyjádřit. Už jsi se mnou v bezpečí, neboj se, nikdo ti neublíží.

Sdílení nespravedlnosti, křivdy, zášti a pocitu na obtíž

Sdílí se mnou velkou nespravedlnost, pocit křivdy a také obrovský strach, bezmoc, i zášť za krutý přístup, má i velký vztek na sebe, že je neschopná. Je přesvědčená, že lidi jsou zlí, nespravedliví a také, že je neschopná a na obtíž…říká také, nechci tu být, často tápu, proč já tu musím být.

Dostává se jí ode mne další láskyplné ujištění a útěcha, že je se mnou v bezpečí, jsem tu pro ni a vždy budu. Ulevilo se nám oběma, je najednou veselá a je ráda, že jsem s ní, a chce tančit se mnou na louce. Smějeme se, a já konečně uvnitř sebe cítím zvláštní hřejivou radost, pocit bezpečí a klid.

Doporučení: užívej si nyní své nové prožitky, v klidu odpočívej a dýchej. Každá změna prožitku je velmi osvobozující…..Mohou ti v klidu přicházet i nové vhledy, vždy přichází jen to, na co jsi připravena.

Izabela dovětek klidným hlasem: má matka se chovala jako nervák, je cholerik a asi proto také pije…vnímám, že je vždy velmi nervózní, když nemá alkohol. Je to neuvěřitelné, co vše si v sobě nosíme zaznamenané, je to tak konkrétní a živé promítnutí situací z mojí minulosti.

Nyní z jakéhosi klidu a nadhledu nahlížím do dalších záznamů, také jsem si tehdy myslela, že život je těžký, je to utrpení, nikdo mne nechápe, nikdo mi nepomůže, myslela jsem, že jsem odsouzena k samotě…bála jsem se žít, věřila jsem, že nikdy nic nezvládnu a nedokážu. Objímám ji, už ví, že není sama.

Pochopení a uvědomění zrcadlení

Otázka: nyní se podívej, jak se ti všechna tato přesvědčení prolínala v průběhu života… právě ta jsou nám zrcadlena chováním blízkých osob, podívej se jaké jsi potkávala lidi, jak se k tobě chovali, a jak jsi se cítila, vyvolávali v tobě nepříjemné situace během života podobné pocity jako v dětství?

Izabela: to není možný, jak to sedí, v pocitech je to vlastně stejné, nyní jasně vnímám, že se vlastně mnozí ke mě chovali tak, abych rozpoznala skrze své nepříjemné pocity záznamy traumat a přesvědčení, a vyléčila příčinu uvnitř… uvnitř to vše vypadá tak jednoduše. Já už chápu, že každý bolestný pocit, který vnímám je můj, já ho cítím a proto má příčinu v nějakém záznamu prožitků v mojí minulosti. Změnou úhlu pohledu mohu pomoci sama sobě, každý máme tu schopnost.

Vhled: to je jasnost uvědomění, vnímáš i dokonalost systému vzájemného zrcadlení, vždy k sobě energeticky přitahujeme situace a osoby dle vnitřního nastavení pro sebepoznání, sebeuvědomění a sebeléčení.

Otázka: jak vnímáš průběh sebepoznání a harmonizace?

Izabela: Utěšila jsem moje malá já, nechala jsem je vyjádřit jak se cítí, co potřebují, naslouchala jim a splnila v představě uvnitř jejich přání a potřeby. Chtějí utěšit, ochránit, chtějí si hrát, malovat si, skákat, tančit… dělat to, co se jim líbí, co jim přináší radost. Ta vnitřní svoboda a volnost je tak krásná, děkuji. Já sama cítím velkou úlevu a také radost uvnitř sebe samé…Ještě něco ale uvnitř cítím, něco se ještě vynořuje…

Odpor a stud

Dýchání a pokračování v nahlížení dovnitř :

Izabela: Od mých pěti let měla matka přítele, který na mě byl hodný, vlastně jen nekřičel na mě jako matka, byl ke mně víc pozornější než moje matka a nakupoval mi věci. Vadilo mi, že mi říkal zdrobnělými názvy zvířat…i na veřejnosti, to bylo strašné. Styděla jsem se za to, vlastně za ně oba! Cítím i jakýsi odpor a stud.

Doporučení: Vstup do situace a vyzkoušej si nyní přímo své vyjádření nesouhlasu, studu a znechucení a to v představě uvnitř s oběma. Vyjádři po pravdě jak ses cítila matce i jejímu příteli v přítomném čase. Představ si tu situaci a řekni nahlas to, co jsi tehdy nedokázala, sama sobě jsi podporou, nyní se už vyjádřit můžeš. Ta tvoje vnitřní část konečně může promluvit a říci pravdu, co a proč se ji nelíbí.

Izabela: Zpočátku to bylo těžké, bála jsem se to říci nahlas, ten strach svíral můj žaludek, ale dodávala jsem svému malému já odvahu, podpořila ji a dokázala to. Divili se, netušili, že mi to vadí, ani že se za ně stydím. Omluvili se mi. A mě se vyjádřením velmi, velmi ulevilo…

Otázka: Jak se cítíš?

Úleva

Izabela: jako by se něco uvnitř mne prolomilo, ta odvaha byla najednou silná a překonala jsem strach něco říci. Uff, vnitřně se ještě trochu třesu, ale je to obrovská úleva. Cítím, že si nemusím nechat nic líbit, nemusím být stále ta hodná, cítím, že konečně mohu říkat i to, co se mi nelíbí ..stát za sebou.

Odpočívej chvilku užij si pocit pohody, odvahy a úlev, užívej si klidné a lehké nádechy…
Pokračování nahlížení do životního příběhu:

Strach z opuštění a osamění

Izabela: Vidím novou situaci, měla jsem v dětství u sebe stále panenku a ta mi vlastně nahrazovala mámu, vadilo mi, když jsem musela být sama ve školce… vybavuje se mi situace ve školce a ten svíravý pocit – cítím strach z opuštění, vnímám, jak jsem moc chtěla být jen a jen s mámou. Cítila jsem strach, byla jsem sama a opuštěná…

Aha, tak odtud ten pocit osamění a opuštění, který se prolínal mým životem. Vnímám se v dětství jako velmi opuštěné dítě, nešťastné, nepřijaté, velmi jsem potřebovala přijetí a objetí matky, ale ta se o tyto moje potřeby vůbec nezajímala, jen mi stále něco přikazovala, tlačila na mě, a furt se zlobila, vyčítala mi jaká jsem, hledala chyby.

Doporučení: a teď si před sebou představ celou tu situaci i svou matku a všechno jí po pravdě řekni v přímé řeči, nech promluvit skrze sebe tu svou malou část. Sama sobě, svému malému já seš nyní obrovskou podporou a vzorem v tuto chvíli. Je pro ni (i pro tebe) velmi osvobozující vše konečně vyjádřit.

Sebevyjádření – sdílení pocitů a potřeb

Izabela: objímám uvnitř své malé já, vlastně v minulosti sama sebe a cítím se hezky. Má radost, že dokázala říci: potřebuji tě maminko, chybíš mi, trápím se bez tebe, nechci být sama, moc chci být s tebou, chci se přitulit, chci tě obejmout, schoulit se ti v náručí, držet se tě za ruku, neodcházej, buď se mnou prosím, bez tebe jsem moc smutná. Mamka je velmi překvapená, dřepne si ke mně a říká, že to vůbec nevěděla, že jí to moc mrzí.

Změna prožitku z minulosti

Objímá mne, pláče, že to všechno je její vina. Je jí to líto… (slzy dojetí). Hladím ji a říkám odpouštím ti, už jsme zase spolu. Tiskne mne k sobě a hladí, to je tak krásné, to jsem tolik potřebovala! Takhle jsem to nikdy nezažila …až nyní (pláč). Děkuji, je to krásný pocit, velká úleva a nejkrásnější radost dítěte… víš, najednou mamku vnímám jinak, mám najednou jiný úhel pohledu…

Nadhled – vlastní moudré vhledy

Ani mamka zřejmě nedostávala v dětství tolik lásky kolik potřebovala, nikdo jí to neukázal a ani nenaučil, nevěděla, co dítě potřebuje nejvíc, proto mi pozornost dávat neuměla a byla přísná, chladná, tvrdá, zřejmě se chovala stejně jako její rodiče kdysi k ní. Je mi uvnitř tak nějak lehce…vnímám, že potřebuji ještě vyřešit vztah se svým s otcem, nejsme spolu několik let ve spojení.

Chybějící otec

Otázka: Můžeme se nyní posunout k tvému otci. Jaký vztah máš s otcem. Jaký byl?

Izabela: s otcem se od 4 let nevídáme. Chyběl mi, chtěla jsem ho mít na blízku jako dítě, snažila jsem se i psát mu, malovat obrázky a dělat vše možné, abych ho mohla vidět, abych s ním mohla chvilku být. Vše bylo to bez úspěchu! Trápilo mne to, a nechtěla jsem slyšet na tátu nic špatného, milovala jsem ho.

Teď konkrétně vnímám bolestnou situaci s ním v mých 10 letech, kdy se najednou objevil a já se velmi těšila, že budu s ním, že budeme zase spolu.

Nic neznamenám

Milovala jsem ho. Ale byla to velká rána, v tu chvíli mi došlo, že já pro něho nic neznamenám! Našla jsem totiž fotku jeho další dcery, která se mu nedávno narodila, měla jsem pocit, že mně vyměnil za nové, lepší dítě. Velmi jsem žárlila a od té doby už tátu nechtěla nikdy vidět. Skončilo vše. A teď to tu vidím jinak a mrzí mne to unáhlené rozhodnutí.

Sebepoškozování, sebenenávist

Doporučení: vstup do situace a nejprve obejmi své malé já, hezky jí vše vysvětli i novou sestřičku. Nikdo jí (ti) to tehdy nevysvětlil, nikdo se s ní o tom nebavil, není divu, že byla tehdy tak zklamaná, cítila zášť, zradu otce s pocitem opuštění, cítila se sama a žárlila. A zeptej se jí, co si o celé situaci tehdy myslela.

Izabela: že už pro otce nejsem dost dobrá, já ho nezajímám, jsem nahrazena, má už lepší dceru, a mne už nechce, že mne nahradil jinou. Můžu si za to sama, jsem špatná, dávala jsem vlastně vinu sobě! Nenáviděla jsem se, že nikomu nejsem dost dobrá. Také jsem poškozovala a trestala sebe, své tělo. Objímám ji, hladím, je ráda, že tu pro ni někdo je. Vysvětluji jí, že nic není není vina, že je úžasná, že mne velmi zajímá, jak se cítí a co potřebuje.

Úleva a pocit lehkosti

Po jemném vysvětlení a objetí se už cítí mnohem lépe. Ještě jsem si pozvala mého tátu a vše mu tam po pravdě řekla, jak jsem se cítila i to, proč jsem to udělala, i to že mne to trápí a mrzí. Že ho mám ráda. Objímá mne, říkám mu, že bych ho ráda viděla, že o něm dlouho nic nevím. Ať se mi ozve, že se budu těšit. Je to opravdu velmi osvobozující cítit a vyjádřit uvnitř sebe celou svou pravdu, říkat, co si myslím, co jsem tehdy ze strachu nedokázala.

Je to velká úleva, cítím lehkost na hrudi, vnímala jsem nejprve velký tlak hrudi, když jsem to chtěla vyjádřit ale hned jak jsem vyslovila první větu se mi velmi ulevilo… budu doufat a těšit se na shledání s tátou…

Nic nedokážu, bezmoc, panika, nikoho nezajímám

A vybavují se v souvislostech další situace:

Matka mne chtěla dát léčit, že nejsem normální, že prý jsem slabá a labilní, že se nedokážu nic naučit, a něco zvládnout. Cítím a vnímám tuto svou část z dětství: mám strach a paniku, nevím co mám udělat, aby se mne nechtěla zbavit. Já vím, že nejsem labilní! Jsem jen nešťastná, to nikoho nezajímá! Je to obrovská bezmoc… beznaděj. Panika!

Nejsem špatná!

Jak jim to mám dokázat, že nejsem špatná? Chci být s mamkou a také i s mým tátou, nic víc, proč to nikdo nevidí? Já ji teď objímám, hladím, utěšuji, vysvětluji, že tehdy rodiče neuměli dětem naslouchat, vcítit se do jejich pocitů, zajímat se o to, co potřebují, jak se cítí, proto mnoho dětí neumělo říkat, co chtějí, není to žádná chyba, nejsi v tom sama. Má radost, že pro ni mám pochopení, že ji neodsuzuji, že naslouchám jejím pocitům, že na to vše už není sama. I já se cítím mnohem lépe, najednou jakoby se můj svět rozzářil.

Strach z výsměchu a zavržení

Otázka: je to stejná panika a pocit selhání, jako u zkoušek?

Izabela: Ano! Strach, že se nedokážu vyjádřit, že mne mamka zavrhne, a vysměje se mi. Bože to není možné, jak to úzce souvisí z prožitky z dětství. Jsou to stejné pocity. Svému malému já vysvětluji, že je skvělá taková jaká je, že zvládne vše pro co se rozhodne, že já jí důvěřuji a pevně věřím. Tohle prý potřebovala slyšet, tolik si to přála slyšet od svojí matky, od někoho blízkého.

Teď se cítím mnohem lépe a ona také, najednou mám pocit, že zvládnu úplně všechno pro co se rozhodnu, že už nebudu o sobě pochybovat a budu si více věřit.

Děkuji za ten krásný pocit ..dojetí, pláč… je to uvnitř krásná lehkost, svoboda, radost

Pokračování v odkrývání dalších souvislostí:

Znechucení a šílený stud, úleva

Izabela: Vybavuje se mi, nevím proč, pobyt v nemocnici v dětství, bylo mi asi 7 a vnímám ten hnusný pocit, bylo to tehdy pro mne fakt hrozný, vnímám moje svlečené tělo a jak na něj všichni koukali, tolik čumilů kolem, to byl šílený stud, co si z toho nesu…je to asi také moje velké trauma, stydím se totiž za sebe…a teď cítím tlak na hrudi, jako by to byl ten stud, ano, je to jako těžký mrak, mám ho tam uložený dlouho…dýcháním se mi trochu ulevuje

Otázka: co by ti pomohlo, aby ses tehdy cítila lépe? Co pro ni můžeš nyní udělat?

Izabela: jdu tam, vezmu jí z toho lehátka dolů oblíknu jí a vezmu ji domů. Všem tam nejprve po pravdě vysvětluji, jak se tam hrozně cítím, není zde žádná intimita, jsem tady pro vás jen kus těla, odcházíme. Jdeme domů a cítíme obě obrovskou úlevu! Povoluje ten tlak na hrudi, tolik tíživý stud… už je to v pořádku, cítím se už lehce, uvolněně a klidně. Uff to byla síla.

Pokračování a uvědomění:

Smutek, stud za tělo – sebepoškozování

Izabela: Aha, tak od této chvíle jsem nepřijímala své tělo. Hnusilo se mi, styděla jsem se za něj celý život. Myslela jsem si, že mám všechno hnusné, vlasy, oči i tělo, nohy. A proto jsem chtěla nějak získat úlevu od hnusného těla. To je neuvěřitelný odkud to vše pramení.

Izabela: A teď to chápu, už vnímám i situaci, jak jsem se od 13 let pokoušela pořezat, trestala jsem sama sebe ale chtěla jsem se i zabít. Tehdy jsem řešila otázku, co tady vlastně dělám, měla jsem silné nutkání pořezat se na rukou a v klidu vykrvácet. Nepodařilo se mi to, řezala jsem se málo hluboko. A ten pocit těžké prázdnoty a marnosti jsem měla velmi často.

Zkoušela jsem taky umřít hlady, a tak jsem nejedla a naučila jsem se na povel i zvracet. Zcela jasně vnímám ten velký smutek, když jsem se u toho vnitřně předem loučila s mámou, a vysvětlovala jí, proč tu nechci už být. Vždy jsem u toho velmi plakala…

Otázka: co by potřebovala tato část, toto tvé já, aby se cítila lépe, co by ji pomohlo?

Splnění potřeb

Izabela: potřebuje, aby ji někdo přijal takovou jaká je, aby jí někdo i občas pochválil, vyslechl, aby se o ni někdo zajímal. Aby se tady cítila milovaná, krásná a důležitá taková jaká je.

Doporučení: udělej to ty, naslouchej ji, aby ti vše mohla s důvěrou vyjádřit… splň ji to, co potřebuje a obejmi ji, užijte si nyní čas spolu…poskytni jí svou plnou pozornost. Odmlka.

Izabela: hotovo, cítí se mnohem lépe, potřebovala někoho cítit vedle sebe, za podporu je ráda, a cítí se se mnou hezky, a já zase s ní. Nyní jsme venku a procházíme se, smějeme se, povídáme si a je to moc fajn, svobodné, volné, pěkné… klidné

Pokračování v odhalování souvislostí:

Bezohlednost, zlost a odpor

Izabela: vybavuje se mi, jak jsem jednou v dětství slyšela projevy sexu matky a jejího přítele. Byla jsem už v posteli a bylo mi zle, tehdy jsem k nim cítila odpor, uvnitř jakousi paniku a vyhodnotila to jako jejich bezohlednost.

Otázka: Jak bys tomuto svému já dnes celou situaci vysvětlila Ty, abys už nemusela cítit zlost, odpor, paniku?

Izabela: vnímám, že vysvětlení opravdu potřebuje, protože neví, co se to tam vlastně děje, jen cítí zlost, odpor k tomu co slyší. Byla na to vše sama, neměla nikoho, kdo by ji cokoliv vysvětlil, koho by se mohla zeptat, tak jsem tu pro ni nyní já a vysvětluji jí, že sexualita je zcela přirozená pro všechny bytosti ale každý by měl dbát na soukromí, protože to je jen jejich intimní věc.

Je velmi ráda, že se s ní na toto téma bavím, že jí to někdo vysvětlí, že se může na cokoliv zeptat. Vysvětlila jsem jí, že je to přirozená součást života partnerů a také, že mnozí rodiče to neuměli vysvětlit, protože ani jim to nikdo nevysvětlil, toto téma bylo v mnoha rodinách tabu… chápe to a je už v pohodě.. cítí, že už není na své rozporuplné pocity sama.

Vztek na sebe

Vybavují se mi další souvislosti, jak se přítel mojí mamky na mne, moje dospívající tělo díval s velkým zájmem, až divným, když to teď vidím, tehdy jsem to ale brala jinak, líbil se mi asi něčí zájem.
Sahal mi, jakoby formou hry a legrace, nejen na zadek, a oblizoval uvnitř moje ucho. Fuj to bylo slizké. Lezl mi i do koupelny, museli být otevřené dveře z koupelny, které vedly do jídelny, když jsem se koupala. Na tom trvala i matka, a on seděl u stolu.

Neměla jsem vlastně nikdy žádné soukromí!!! Furt jsem byla pod dohledem. Odmlka…. To není možné, to přece není normální, jak jsem to tam mohla vydržet, připadalo mi to tehdy asi normální, že se to tak asi všude dělá. Neměla jsem to s kým probírat, ptát se na to. Cítím vztek na ně i na sebe!

Otázka: Co by této tvé části, tvému já nyní pomohlo, zeptej se jí a udělejte to. Nyní už může konečně vyjádřit naplno vše, co tehdy nedokázala.

Izabela: potřebuje vyjádřit to znechucení, nesouhlas a říci jim to oběma! Křičím na ně, že jsem z nich znechucená, že musí být dodrženy přece nějaké hranice, že se mi jejich přístup ke mně nelíbí a musí to skončit. Oba jsou z mého výlevu udiveni, netušili, že se umím postavit a ozvat.

Odvaha

Jasně jim říkám, že potřebuj více soukromí, že na soukromý má přece každý právo. Chci mít vždy zavřené dveře do koupelny a také zpátky klíč od mého pokoje (vzali mi tehdy klíč). To vše chci a potřebuji, abych se mohla kdykoliv zamknout, aby mi nemohl ani do pokoje někdo vstoupit. Obzvlášť přítel matky, chodil mne rád kontrolovat pod peřinu. Tohle už končí.
Odmlka…mám z mého vyjádření a odvahy radost, konečně jsem to dokázala. Úleva je to velká. Bála jsem se vyjadřovat, říkat, co chci, potřebuji a tohle mi velmi pomohlo, už se necítím uvnitř jako ve vězení.

Malá hloupá holka

Uvědomění Izabely: Teď vidím, že ke mně přistupoval formou hry a hlavně lechtáním, aby mě to tehdy nebylo divné. Vždyť já to fakt brala jako hru, on jediný si se mnou totiž často hrál, ale teď to vidím, že ty hmaty v dospívání už nebyla jen hra, to bylo i osahávání na intimních místech… a matka ho nechala ať se se mnou honí, u toho lechtání mne vlastně různě osahával, svlékl občas i spodní prádlo.

Když se na to dívám s odstupem, tak mi dochází, že moje matka by vlastně pro něho udělala všechno, vše, co řekne on to platí, co chce on, to ona udělá, ve všem ho respektuje, nikdy ho nenapomene. Vždyť já byla malá hloupá holka, která byla vlastně ráda za jakýkoliv dotyk a jakoukoliv pozornost … Cítím se znechucená, i ze sebe, co s tím? Budu chvíli dýchat, to mi pomáhá…

Znechucení sama ze sebe

Otázka: proč cítíš ze sebe znechucení?

Izabela: protože cítím velké provinění, vinu, že se mi jeho pozornost tehdy líbila, a zároveň ještě cítím zradu matky

Otázka: co by ti teď pomohlo? Promluvit s nimi říci jim to? Můžeš si je tam oba pozvat a vše jim říct, všechny ty pocity, které teď cítíš i to co si o nich myslíš.

Sebevyjádření – pravda a úleva

Izabela: říkám jim to, vše popravdě, jak se teď z toho cítím. Ulevuje se mi.

Otázka: a co oni na to?

Izabela: cítí se překvapeně, netušili totiž, že jim někdy budu něco vyčítat. Podle nich jsem byla prý šťastné dítě a bavilo mě ty hry. Nic hrozného se prý nestalo, matka říká ať to nepřeháním a nezveličuju! To je její první reakce na všechno od dětství.

Chladný a cizí přístup

Musela mne prý hlídat, abych si něco neudělala a proto schovala klíče. Jednou jsem to s pořezáním totiž přehnala a musela jsem jí to říct, krev nešla zastavit. Teď chápu, že o mně měla strach a hlídala mne, abych zase něco neprovedla. Proč ale ke mně měla tak chladný a cizí přístup?

Otázka: co bys od mamky potřebovala slyšet, aby se ti ulevilo? Aby ses cítila lépe?

Izabela: aby mne vyslechla, pochopila, aby se mi omluvila, aby ji to mrzelo. Aby si uvědomila, že tohle se dítěti nedělá, že nejsem žádná bezcitná hračka. Je to úleva to vše ze sebe dostat, všechno co cítím… i to, že mám vztek. Velmi se mi ulevilo, nevybírala jsem si výrazy, prostě jsem to ze sebe všechno dostala a vysypala, no oni tam teď stojí a omlouvají se mi. Cítím uvnitř spokojenost, mír a klid.

Zasloužím si respekt

Řekla jsem jim, že už nebudu pod kontrolou, tak jako tomu bylo dosud, aby mně kontrolovali i jako dospělou, kdykoliv se jim zachce, že budou respektovat můj osobní prostor a život! Mám už svou rodinu.

Teď teprve mám pocit, že už je nemusím vůbec v ničem poslouchat, až doteď jsem byla nějak v jejich područí a neuměla říct, co se mi nelíbí, co nechci a co potřebuji. Je to obrovská úleva, protože už to nedopustím, budu stát sama za sebou, to vím! Všechny ty moje záznamy prožitků malých ustrašených a nešťastných já se promítali do mého chování a mých reakcí. Vyplouvaly do životních situací prostřednictvím blízkých lidí.

Je to nádherný pocit uvědomění, pochopení, svobody a volnosti, který jsem nikdy neměla a nikdy necítila.

Partnerský vztah

Otázka: jaký je tvůj partnerský život ?

Izabela: Můj partnerský vztah nedávno skončil, byl to nadřazený člověk, vše muselo být vždy podle něho. Byla jsem vlastně také v jeho područí, tak jako doma i v rodině, a jsem ráda, že jsem z toho vztahu dokázala odejít i když spolu máme dítě. Domluvili jsme se v klidu a naše dítě může být se mnou i s otcem dle potřeby, on je opravdu skvělým tátou. Potřebovala jsem se osvobodit, odloučení mi také velmi pomohlo.

Rozhodnutí

Uvědomění a nová rozhodnutí:

Už chci žít jinak, už nechci trpět, vše vydržet a zatínat zuby, a vše zkousnout. Chci si splnit svá přání, udělat konečně i státnice a nekolabovat tam strachem. Už nechci mít strach z reakce mojí mamky. Chci cítit radost a pocity svobody a štěstí ..jako teď.

Pracuji na sobě už dlouho, ale byly to hluboko zasunuté pocity, a stále se mi omezujícím způsobem vracely. Můžeme se dnes spolu ještě kouknout na vliv rodových linií na můj život? Chtěla bych si ujasnit, co je a není moje, co mi bylo předky předáno.. a najít uvnitř cestu a řešení, jak z toho kolotoče ven.

Hluboké nádechy a výdechy

Vliv rodových linií na prožitky

Otázka: Vybav si ženy s rodové linie tvé matky a poté vnímej, jak se tyto ženy cítí, co prožívaly? Vnímej, jak se emočně odkrývají. Můžeš se také na cokoliv zeptat.

Rodová linie matky

Zlost, křivdy, odpor, nespravedlnost, nechuť žít

Izabela: stojí tam řada žen spolu se mnou a já vnímám, jak jsou úplně vyčerpané, a jsou plné zlosti, křivdy z dřiny a nespravedlnosti. Vnímám jejich nespokojenost, nesouhlas a jen tu dřinu, uvnitř jsou zcela prázdné, žádné ženství, jen otročinec. Přizpůsobování a potlačování sebe, pocity znechucení, odporu, vzteku, a strachu, nechuti žít. To znám.

Jsou tam i svérázné ženy, jsou však všechny za nějakými mřížemi, musí dělat vše, co jim řeknou, všem sloužit, dřít, podřídit se, tvrdě pracovat. Dřinou a násilím je vždy zkrotí. Jak ony se cítí nikoho nezajímá. Neměly to vůbec jednoduché, uzavřely se, otupěly, odcizili se své duši.

Otázka: a jak se tam cítíš ty, jak sama sebe vnímáš ?

Izabela: cítím tu velkou tíhu žen rodu, a také, že se mohu osvobodit, a tím i rodovou linii. Vidím sebe, jako bych měla nějaké velké řetězy na ramenou, jsou těžké a velmi dlouhé.

Tíha rodu a osvobození

Otázka: co vyjadřují ty řetězy?

Izabela: je to velký strach. Jsou v tom všechny ty křivdy, ublížení, bezcitnost, i pocity nenávisti a viny. Je to i pocit vlastního selhání, odevzdání své síly, život proti své vůli, kdy se musí vše vždy udělat. Říkají musíme udělat vše, všechnu tu dřinu, kterou dělat ani nechceš. Ale musíš nic jiného nezbývá, přejí si brzo zemřít, aby se tu nemusely dlouho trápit a nechat ponižovat, ničit.

Takto se cítí všechny ženy v tomto rodu a já se vlastně cítím úplně stejně. Táhne se to velmi dlouho, ženy byly dělnice, služky, které život pouze přežívají a trpí, tohle vlastně není moje, předávalo se to z generaci na generaci! Cítila jsem se podobně během svého života. Ženy v sobě nesly zradu a křivdu, která byla na nich spáchaná, je to velmi těžká energie, proto mne bolí ramena, cítím tíhu toho řetězu na mých ramenou. Ten řetěz je dlouhý, protože délka vyjadřuje, jak dalece do minulosti těchto prožitků vlastně zasahuje.

Otázka: dobře, a co tedy uděláš s těmi řetězy? Jak je odložíš, jak se jich zbavíš?

Izabela: sundám je, i když jsou velmi těžké. Ale jde to, jedna strana už povolila a druhá strana už povoluje.

Hluboké nádechy a výdechy, hluboké nádechy a výdechy napomáhají tělu k rozpuštění této energie

Otázka: A jak se cítíš nyní?

Úleva a pocit blaha

No, bylo to docela náročné sundat tu těžkou energii v podobě řetězů ze svých ramen, ale nyní se cítím volná, lehká, svobodná, klidná, smířená, taková srovnaná přítomností, najednou mě nezajímá, co bude nebo bylo já se cítím nádherně právě teď. Všechno kolem je najednou krásně světle modrý, je to najednou tak zvláštní, nikdy jsem ten pocit jakéhosi vnitřního blaha v sobě nezažila.

Otázka: co vyjadřuje ta modrá barva uvnitř tebe?

Izabela: to vím přesně, modrá barva představuje krásu moře, modrá barva je nádherná jako voda, která mě obejme, která mě hladí, já se cítím ve vodě lehká a volná, a mohu konečně plavat kam chci. Mám i její sílu, voda je pro mne krásný živel a já jsem její součástí.

Moje potřeby a přání

Otázka: jaké je tvoje první přání, když cítíš tu vodu?

Izabela: potřebuji být ponořená ve vodě, v moři, potřebuji si zaplavat, potřebuji cítit tu lehkost, potřebuju být součástí vody a potřebuji si to splnit. A nyní mám pocit, že si to můžu i splnit, že si mohu splnit vše, co chci a nemusím nikomu nic vysvětlovat a nikomu nic obhajovat.

Ohledy mohu nechat být a konečně mohu žít. Vidím sebe, vidím krásné bílé světlo, cítím klid, takovou lehkost plynutí v přítomnosti a jednoduchosti. Je to obrovská úleva od všech těch programu dřiny, sebezničení a sebedestrukce.

Vnímám ty ženy, najednou jako by se jim také ulevilo, vidím tam i mou matku, jak brečí, mrzí jí náš vztah. I jí se ulevilo, řekla jsem jí, že jí odpouštím, že i ona si mnoho programů nese z tohoto rodu. Objaly jsme se, konečně se to stalo, mám pocit jednoty.

Odpuštění, klid, radost a pocit jednoty

Otázka: co nyní cítíš, a jak vnímáš nyní své tělo?

Izabela: cítím klid a vděčnost za vnitřní odpuštění, vděčnost za vnitřní poznání, za procítění a pochopení vlivu rodové linie. Své tělo již vnímám jako smyslné, krásné a dokonce i sexy. Najednou uvnitř tančím, směju se, mám radost ze života. Takový pocit jsem už dlouho necítila.

Otázka: jak vnímáš sebe a kým opravdu jsi?

Vnitřní síla a pocit bezpečí

Izabela: vnímám klid a moudrost, svou moc a dostatek vnitřní síly, mám pocit, že dokážu úplně vše, i pomáhat ke změně ostatním, cítím lásku, soucit, odvahu a naději. Vnímám, že příroda je pro mne lék, že hory, slunce, voda to je můj domov pro mou svobodu a pohlazení po duši. Mám pocit, že mohu létat, je krásné dovolit vše v bezpečném prostoru vyjádřit a procítit! Děkuji za vše, už cítím, kdo jsem já, vnímám své pravé já.

Závěr: a po nějaké době jsem dostala fotku z promoce se slovy:

Izabela: Dokázala jsem to, je to i tvá zásluha, děkuji za vše, za práci, kterou děláš, jak pomáháš lidem.

Osobní harmonizační sezení – sebeléčení, které změní váš život

Všechny příspěvky a transformační příběhy najdete zde na mém blogu