Proč tě někteří lidé vytáčí? A co tím ve skutečnosti ukazují

Když v nás někdo probouzí vztek…různé nepříjemné pocity…

Asi to znáte, stane se, že potkáte nebo znáte člověka, jehož přístup se vás někdy hluboce dotkne.

Ne proto, že by nám chtěl vědomě ublížit.

Ale protože jeho způsob projevu není příjemný, protože v nás spustí pocity s reakcí.

Může to být jeho povýšenost, nevyžádané rady nebo útočnost…a někdy i jen tón hlasu a slova, která se dotknou víc, než bychom čekali.

A v tu chvíli se v nás něco sevře.

Někdo mlčí pro klid ze zvyku raději nereagovat…

Někdo raději reaguje hned – brání se vysvětluje …někdo to rázně vrátí zpět stejným stylem…

Někdo neví, jak zareagovat ze strachu, co by nastalo…

🌿 Co se v té chvíli děje?

Každý z nás si nese z dětství naučené vzorce chování, každý z nás se naučil v dětství nějak chránit.

Někdo mlčí. Někdo se přizpůsobí. A někdo naopak útočí, sráží nebo poučuje.

Ne proto, že by byl způsob reakce „špatný“. Ale protože uvnitř sám necítí jistotu.

A tohle je jeho způsob ochrany a obrany před zraněním. Nevěří si, má strach a proto raději srazí nebo poníží někoho dřív než aby srazili oni jeho.

A právě tady se potkávají dva světy.

„Ne na všechno musíme reagovat hned.“

🌿 A co s tím můžeme dělat?

Možná znáte ten moment, kdy se v těle objeví napětí: svírání v solar plexu, tlak na hrudi, sevřená čelist, vnitřní odpor

To je signál těla – je mi to nepříjemné ozve se dobře známý strach z ohrožení.

Ten pocit cítíme my v těle. Není o tom druhém člověku. On ho ale spustí….

Když tě někdo sráží… a ty už do toho nechceš vstupovat

Ne všechno si musíš nechat líbit. A ne na všechno musíš reagovat.

🌿 Cesty, které máme k dispozici

Co dělat, když tě někdo zraňuje… a ty nechceš s někým bojovat

Všímavost – všimneme si svého pocitu a reakce.

Pocit může být – strach, znechucení, odpor, zlost, bezmoc, vztek

Reakce nervového systému může být – sevření v těle, uzavření se, odchod nebo útok.

V takové chvíli přichází dvě přirozené možnosti:

✔️ Můžeme dát hranici

✔️ Nebo nereagovat vůbec – ne ze slabosti. Ale z uvědomění, že naše reakce by stejně nic nezměnila.

Někdy nejde o to odpovědět… ale zůstat u sebe

🌿 A nastane se něco jiného…

Když zůstaneme chvíli sami se sebou bez okamžité reakce…začneme vnímat, že ten člověk v nás probudil pocit, který už známe z dětství.

Možná opakující se pocit strachu z ohrožení, nejsem dost dobrá, raději budu pro klid mlčet

A najednou to není o něm. Ale o nás.

🌿 A právě tady vzniká změna vnímání

Když s tím pocitem zůstaneme a své nitro vyslechneme…když pocity neodmítneme…napětí se začne uvolňovat.

Dech se prohloubí. Tělo povolí sevření.

Najednou zjistíme, že:

👉 ten člověk nám už tolik „nevadí“

👉 nemusíme se účastnit jeho hry

Protože to, co mělo být námi uviděno, uznáno a procítěno byl záznam uvnitř nás.

🌿 Co nám tím život ukazuje?

Ne každý, kdo v nás vyvolá nepříjemné pocity, je náš nepřítel, je to jen zrcadlo. A někdy i velmi přesné.

🌿 Závěrem

Nemusíme reagovat hned.

Nemusíme reagovat vždy.

A nemusíme reagovat vůbec.

Můžeme se nejdřív vrátit k sobě – k tomu, co v situaci pocítíme.

A právě tam se často objeví odpověď, která není z vnitřního vzorce bojuj nebo uteč…ale z klidu.

A uvnitř vnímáš: Nemusím reagovat, můžu mlčet, můžu odejít, vyhovět sobě, neúčastnit se těchto her mysli.

A to je místo, odkud povstává naše skutečná síla.

„Cítíte někdy, že vás reakce druhých zasáhne víc, než byste čekali?“

„Dokážete v takové chvíli zůstat u sebe… nebo vás to občas vtáhne do reakce?“

Nic není špatně, všichni jsme na cestě sebepoznání vedeni do hlubších vrstev k odhalení souvislostí …

Moje vlastní zkušenost

I já jsem si tím prošla. Dlouho jsem měla tendenci stáhnout se a mlčet. V situacích, kdy byl někdo ostrý, útočný nebo zraňující, jsem spíš ustoupila. Říkala jsem si, že je lepší zachovat klid, nevyvolávat konflikt.

Ale zároveň ve mně zůstával pocit napětí. Nevyřčená slova. Vnitřní nesouhlas.

Často jsem si kladla otázku:

„Kde berou někteří lidé tu odvahu? Jak můžou takhle ublížit slovem?“

Dnes už to vnímám jinak. Nejde totiž o odvahu. Je to jen jejichzpůsob obrany.

Každý z nás má jinak nastavený způsob, jak se chrání. Někdo se stáhne. Někdo mlčí. A někdo naopak útočí, aby nemusel cítit vlastní nejistotu nebo zranění.

Když jsem sebe postupně pochopila, ulevilo se mi. Přestala jsem to brát osobně.

Najednou jsem cítila: Aha… oni to mají takhle. To je jejich svět, jejich nastavení. A nemusím se tím dál zabývat.

A tím se změnilo úplně všechno. Nevytváří se vnitřní napětí.

Vnímám svoje pocity… a nechám je projít.

A najednou ten druhý člověk přestává být spouštěčem.

Ne proto, že by se změnil on. Ale proto, že jsem změnila vnímání uvnitř sebe i situace.

S láskou Marcela