Transformační příběh ženy, která se zvedla ze dna

A znovu objevila sama sebe

Jméno bylo změněno z důvodu ochrany soukromí.

Marie, žena s letitou praxí v terapeutické práci, mě oslovila ve chvíli, kdy se cítila na dně. Mluvila o pocitech bezmoci, zahlcení, o tom, že přebírá energie druhých lidí, jako by žila pro ně, a ne pro sebe. Ve vztahu, ze kterého odešla, zažívala ponižování, ztrátu sebehodnoty, zesměšňování. Několikrát se s partnerem rozešli, opět se k sobě vrátili, ale ona to už jednoduše neunesla. Řekla: „Nedala jsem to. Prostě už ne.“

Vnímala, že se noří do těžkých témat, že je ovlivněna nejen vlastními bolestmi, ale i starými rodovými záznamy. Mluvila o temných energiích, o černé magii, o tom, že v sobě cítí něco cizího, těžkého. Vše se v ní hromadilo – pocit viny, strachu, nejistoty. A postupně se uzavřela do sebe. Byla odmítnuta a přestala pracovat s lidmi. Stáhla své meditace. Přestala tvořit. Zůstala ve tmě.

„Připadám si jako houba. Nasávám negativitu. Cítím se prázdná. Neumím v sobě najít radost, vděčnost. Jen tíhu.“

Obvinění, bolest a ztráta víry v sebe

Sdílela hlubokou ránu: jiné kolegyně – ženy z duchovní skupiny – ji nařkly, že je infikovaná temnotou. Řekly jí, že s nimi nemůže být. Že je nečistá. „Připadala jsem si špatná, jako spráskaný pes,“ řekla.

Přijala jejich slova jako pravdu. Stáhla svá videa, meditace, a vzdala se sama sebe. Necítila se dost dobrá. Byla vyčerpaná. Fyzicky, psychicky, duševně. Lymfa, otoky, trávení, zablokované čakry, ztráta kontaktu se sebou.

A tak jsme spolu začaly – uvolněním vnitřního napětí. Vstupem do nitra. Krok za krokem.

Dýchání do těla, sestup, sebepřijetí a uzemnění

Mluvily jsme o tom, jak se na duchovní cestě často ulétává – snaha být stále napojená na vyšší sféry, ale přitom se zapomíná žít tady. Život je přece o prožitku. O těle. O emocích. Nepřišli jsme sem, abychom utekli. Přišli jsme sem, abychom prožívali a žili.

Už při dechovém cvičení cítila, jak skrze chodidla odchází nahromaděné napětí. Vnímala energie černé barvy – popisovala je jako dehet. Postupně se rozjasňovaly. Cítila úlevu. A přicházely vzpomínky.

Vnitřní zraněné části

V srdci cítila ledovou krustu. Vnímala jizvy. Vnitřním zrakem uviděla samu sebe – schoulenou, s hlavou mezi koleny.

„Tohle je část, která nese hluboký smutek,“ řekla se slzami v očích. „Touží po lásce, kterou nikdy nepoznala.“

Ale v tu chvíli jí nedokázala lásku dát. Proč? zeptala jsem se.

„Protože si ji nezasloužím.“

A v podbřišku – za bránou, kterou vnímala a otevřela – spatřila další část. Zmrzačenou, opuštěnou, vyčerpanou. Obě tyto části volaly po její lásce a přijetí.

A tak jsme šly dál – do kontaktu s rodiči. Sdělila jim zcela otevřeně, co potřebovala – zájem, pozornost, objetí, pochvalu, pohlazení, důvěru, sounáležitost. A její vnitřní moudrost to těmto rodičům mohla ukázat. V představě je objala, rozdala jim balónky s nápisem: odpouštím vám, neuměli jste to jinak, mám vás ráda.

Odpouštění a obnovení důvěry

Vybavila si vzpomínku z dětství. Louku. Práce se senem. A touhu, aby jí otec důvěřoval – že zvládne seno shrabat sama. Místo toho byla kontrolována. Napomínána. A napomenutí přišlo ne od otce – ale od sousedky. Drsné, neempatické.

„Od té doby jsem cítila, že nejsem dost dobrá.“

A tak si v představě stoupla před svého otce a řekla:

„Chci, abys mi věřil. Chci si to zkusit sama. Dítě potřebuje důvěru – ne napomínání.“

A on ji vyslechl. Přijal její pocity. Řekl: „To jsem nevěděl, jak ses cítila.“

Poprvé cítila, že může vyslovit svou pravdu.

A postavila se v představě i sousedce. Řekla jí: „Dost!“ A její tělo si zapamatovalo ten pocit odvahy a síly postavit se za sebe a své potřeby, který nikdy neměla.

Duchovní skupina jako zrcadlo

A pak přišlo hluboké pochopení: ženy z duchovní skupiny byly jako ta sousedka. Pohrdavé, soudící, necitlivé.

Pozvala si je v představě před sebe. A jedné z nich řekla:

„Pohrdáš mnou. Posuzuješ mě. Ale já už Tvé soudy nepřijímám. Už se nikomu nepodřídím. Nejsem temná ani infikovaná, jak říkáš. Říkám dost. Kde bereš to právo takhle někoho dehonestovat? Nejsem špatná. Jsem velmi důvěřivá, a dnes se cítím dostatečná. Na mně záleží. Já jsem důležitá. A moje potřeby také.“

A pak dodala:

„Spouštěla jsi moji starou vzpomínku na drsnou sousedku. Odpouštím ti. Děkuji ti. Ukázala jsi mi zranění mé malé Marušky. Ale já už v těchto vzorcích z minulosti žít nemusím.“

Žena v představě poodstoupila. Překvapená. Beze slov.

Objevily se i další dvě ženy, které ji dříve ranily. Vyjádřila, co cítila. Razantně. A pak jim požehnala. Odpustila. A dodala:

„Možná jste mi tím vším měly otevřít oči. Možná jsem někdy i já nevědomě ranila vás. Ale vím, že kdo druhého soudí, se jen vyhýbá pohledu do vlastních stínů.“

Spojení, obětí a láska

Obě vnitřní části – tu smutnou v srdci i psychicky zmrzačenou v podbřišku – pozvala do svého srdce.

V představě se ocitly na louce. Slunce. Bezpečí. Smích. Světlo.

Objímala je. Ukázala jim, co je to láska. Láska je útěcha. Pochvala, objetí, uznání, dotek. Pozornost. Přijetí. A to vše nyní dala sama sobě.

Závěr – Návrat k sobě

Její srdce se naplnilo. Tělem proudilo teplo a z chodidel vnímala pevné kořeny ukotvené do Země.

A ona řekla nahlas:

„Já si vážím sama sebe.“ (pauza, pláč)

„Jsem hodna lásky, hojnosti, klidu.“ (slzy)

„Vítám svou duši… žehnám sobě, své cestě, svému poslání.“

Plakala dojetím. Ale tentokrát už ne bolestí – ale láskou.

Slovo závěrem

Provázím a ukazuji cestu do nitra. Ale po té cestě musí každý projít sám.

Na duchovní cestě je snadné ulétnout. Ale duše přišla na Zemi žít. Cítit. Zakořenit.

A právě v našem vnitřním světě – v těle, v emocích, v kořenech – se nachází ta největší moudrost.

Jsem vděčná, že jsem mohla být u tohoto hlubokého návratu, který je součástí mojí cesty – i mého projektu Harmonizační klíč – osobní sezení, 12 týdenní cesty introspekcí v online programu Návrat ženy bohyně, nově na tři splátky nebo nákup po týdnech.

A pokud rád/a čteš…

Nová kniha vědomého růstu – Učebnice vyššího vědomí

– je čtení, které mění vnímání a probouzí duši více o knize zde

Není to jen kniha. Je to energie vložená do slov, která oslovuje duši a zve ke změně vnímání.

Je psaná jazykem, který působí na hlubších úrovních – v každé větě probouzí cosi, co uvnitř sebe už máš. Čtením procházíš vnitřní proměnou. Protože to, co čteš, zároveň cítíš uvnitř.

Je to kniha, která působí jako kurz vědomého růstu – čtením procházíš cestu. Věty nejsou pouhá slova – jsou jako zrcadla, ve kterých můžeš vnímat a uvidět svou vnitřní pravdu a moudrost.