„Nikdy neříkej nikdy: příběh vnitřního zákazu

Jak dovolit životu, aby nás vedl tam, kde nás potřebuje

Příležitosti mohou přicházet z neočekávaných směrů, když přestaneme lpět na představách, jak by naše cesta měla vypadat. Nepřicházejí z nutnosti mít jistotu, ale z ochoty přispět — tam, kde je to potřeba.

Dlouho jsem v sobě nesla přesvědčení „co už nikdy“ abych neztratila svobodu. A tak jsem se vlastně příležitostem života uvnitř bránila.

Jakmile jsem ale dovolila životu, aby mi ukázal i jiné formy poslání a spolupráce — ty, které mají hlubší smysl a přesah — najednou se pootevřely dveře ke smysluplným projektům v souladu s mým srdcem.

✨ Když duše začne šeptat „zkus to“

Dlouho jsem si kladla otázku, jak více podpořit především pedagogy v jejich mnohdy náročném poslání (mnohdy čelí kritice a odsuzování) – protože i oni jsou jen lidé, kteří mají své osobní příběhy, traumata, různá vnitřní zranění a vzorce. Kdo pomůže jim vnímat probíhající změnu systému namísto ukazování prstem jako na viníky.

Věřím, že spokojený a podporovaný učitel je základem prostředí, ve kterém se děti mohou cítit přijaté, vnímané a v bezpečí s ohledem i na jejich prožitky i traumata. A když se postupně mění přístup pedagoga, mění se i celý systém.

Toto téma se ve mně ozývalo už dlouho.

Před lety jsem byla oslovena, abych vytvořila projekt, který by pomohl přenést práci s emocemi a duševním zdravím do škol i skrze sdílení transformačních příběhů z praxe.

Sama jsem cítila, že to je velmi potřebné – ale zároveň ve mně byla část, která si říkala: „To je moc velké, to je na jednoho člověka příliš.“

V životě přichází chvíle, kdy se něco uvnitř nás promění. Přestaneme hledat jistoty a začneme naslouchat tichému hlasu duše: „o smysluplné cestě“.

Nedávno mě náhodou (náhody nejsou náhodami) oslovila výzva do projektu rozvoje duševního zdraví dětí i pedagogů – trauma respektující přístup. Cítila jsem, že to není náhoda — uvnitř opět zaznělo tiché ano.

Dlouhodobě pracuji s lidmi v náročných životních situacích, vedu individuální, párové i skupinové rozhovory, pomáhám rozkrýt příčiny, souvislosti, porozumění sobě, situacím pro úlevu změnou vnímání. A právě to mě s tímto projektem propojuje. Wellbeing – individuální růst, psychická, fyzická, emoční a duševní rovnováha.

SEBEPOZNÁNÍ skrze introspekci vnímám jako nástroj sebepřijetí, práce s emocemi a lidským příběhem, což je základem procesu duševního zdraví pro skutečné změny.

🌱 Kořeny změny – naše dětství a učitelé

Ve svém dětství jsem zažila, jak málo se dříve dbalo na duševní zdraví dětí. Mnozí z nás odcházeli ze školy s pocitem, že nejsme dost dobří.

Dnes ve své praxi znovu a znovu potkávám dospělé, kteří si z dětství nesou pocity ponížení, selhání, nehodnosti, nespravedlnosti nebo studu.

Věřím, že spokojený a podporovaný učitel je základem prostředí, ve kterém se děti mohou cítit přijaté, vnímané a v bezpečí s ohledem i na jejich vnitřní svět, potlačené emoce a traumata. Když se mění přístup pedagoga, mění se i celý systém.

🍃 Moje zkušenost s pedagogy v praxi

Změna začíná u jednotlivců

V posledních letech ke mně přicházelo na osobní sezení i mnoho pedagogů (nic není náhoda), aby zpracovali svá osobní vnitřní témata, a našli uvnitř sebe odpovědi, co jim okolí zrcadlí a proč — včetně vzorců z výchovně vzdělávacího systému či rodiny.

Je nádherné vidět, že stále více z nich chce vědomě růst, pochopit svoje emoce i emoce dětí, a tím mění přístup k sobě samým i dětem.

Právě tady se rodí změna: u jednotlivců, kteří jsou ochotni nahlédnout dovnitř pocítit obrovskou úlevu a posílit soucit, empatii, laskavost nejen směrem k sobě.

A jednou z cest může být – Sdílení zkušeností včetně transformačních příběhů ve školách — aby se pravda, uvědomění a soucit prohloubila – ale jak na to?

🕊️ Hlasy ze systému: inspektorky, které chtějí změnu

Vnímám, že zájem o tuto oblast roste i mezi odborníky. Znám dvě inspektorky školství, které mě svou otevřeností hluboce oslovily.

Obě si prošly nepříjemnými situacemi v předškolním i školním systému — a právě to je přivedlo k jejich dnešnímu poslání: být u změny systému a přístupu, aby se dětem nic podobného už nestávalo.

Řekly mi: „Vytvoř nějaký projekt, ty příběhy by pomohly ke změně. My tě podpoříme.“

Tehdy jsem si řekla: ano — až přijde správný čas, příležitost se objeví (a zaznamenávala si další příběhy ze své cesty a praxe do souboru).

Cítím, že když dovolíme životu, aby nás vedl, dveře se mohou otevřít

🔓 Když si uvědomíme svá vyslovená „už nikdy“

Pracovala jsem v systémech zahlcených výkonem (farmaceutické firmy), čísly a administrativou — prací pro práci. Získala jsem cenné zkušenosti, ale i pravdu – poznala i obrácenou stranu, což se mnou morálně nesouznilo. Měla jsem pocit, že jen pracuji a nemám čas žít svůj život. A abych dokázala odejít dostala jsem na nové pozici šéfa, který ženy ponižoval. A tehdy mi pomohl k rozhodnutí „dost“ – tudy moje cesta nevede.

Z té zkušenosti se ve mně zrodila ochranná část nezávislosti, která se tímto směrem spolupráce nechtěla dívat.

Později jsem ale pochopila, že každé „už nikdy“ je jen zavřenými dveřmi k nové příležitosti.

Rčení „Nikdy neříkej nikdy“ všichni známe

ale teprve na cestě vědomého života jsem porozuměla jeho skutečnému významu.

Každé „nikdy“ je totiž vnitřní zákaz, který si dáváme sami – ochranný štít, jenž má zabránit opakování vyčerpání, stresu, zklamání, zahlcení nebo ztráty svobody.

Jenže právě tato „nikdy“ se později vynořují v jiných podobách a situacích, a zasahují do různých oblastí života, aby nám ukázala, kde jsme se ještě uzavřeli příležitostem života.

Uvědomila jsem si, že dvě z mých vlastních „nikdy“ vznikly ve chvíli, kdy jsem dala výpověď z farmacie.

Řekla jsem si tehdy: „Už nikdy nechci být zaměstnaná„ a také „Nikdy už nebudu pracovat na počítači. Nechci ho ani mít.

A poté pokaždé, když jsem měla k počítači usednout a tvořit to, co mě baví, objevoval se silný vnitřní odpor.

Tehdy jsem tomu nerozuměla. Ptala jsem se sama sebe: „Co mě to brzdí? Proč mě to nebaví? Co mě ta nechuť říká, proč mě ten odpor nepouští?“

A položila si otázku: Kdy jsem cítila odpor k počítači? A najednou jsem si uvědomila, že jsem si ten vnitřní zákaz kdysi vytvořila sama, a odpor začal mizet.

Právě při tvorbě mojí první knihy a poté i svých webových stránek se tohle téma dokola ukazovalo – a s každým krokem, s každou větou, kterou jsem psala, se ve mně něco uvolňovalo.

A tak jsem pochopila, že každé „nikdy“ je jen pozvání k novému dovolení.

Začala jsem měnit svá „nikdy“ na „dovoluji si“ – dovoluji si nové zkušenosti, nové příležitosti, nové možnosti a směry. Dovoluji proudu mého života, aby mě vedl…

Protože když jednoho máme záměr žít bez omezení, život nám postupně ukazuje všechna místa, kde jsme se omezili sami – co tomu vlastně brání uvnitř nás.

A když ta svá vyřčená „nikdy“ uvidíme a propustíme, rozpustí se i překážky, které se vytvářely, aby nám bránily, pak můžeme být skutečně svobodní.

A tak jsem si dovolila říct: „Ano, otevřu se i směru spolupráce. Pokud to tak má být, stane se to.“

V srdci jsem cítila, že oblast duševního zdraví ve školství, práce s pedagogy, empatie a lidskost se mnou hluboce rezonuje.

❤️ Pochopení promění bolest v soucit

Dnes vím, že i chování učitelky z prvního stupně bylo ovlivněno jejím vlastním příběhem a prožitým traumatem. Až po letech jsem zjistila, že vyrůstala v dětském domově, kde se tehdy s dětmi nezacházelo hezky. Neměla příklad empatie, laskavosti, pochopení, lidskosti a soucitu.

Tehdy mi došlo: nikdo nemůže dávat to, co sám nikdy nedostal. V okamžiku, kdy uvidíme pravdu, přichází porozumění — a s ním i soucit a odpuštění (smutku, bezmoci a zloby z mnoha ponížení i fyzických trestů).

🌾 Důvěra místo jistoty

Smysl a přínos na prvním místě

Můj nápad přišel opakovaně a opět zcela přirozeně: ani nevím jak, ale objevila se společnost, která se věnuje duševnímu zdraví dětí a pedagogů (well-being) a pročetla jsem si jejich projekty, které se mnou souzní. A vytvořila jsem po dlouhé době dokonce svůj životopis bez lpění na výsledku.

Na prvním místě je pro mě smysl a přínos. Když si dovolím zapojit se do toho, co dává smysl mému srdci, všechno ostatní si najde cestu samo.

A i kdyby tahle cesta nebyla ta, kterou nakonec projdu, vím, že už tím rozhodnutím se ve mně něco proměnilo: povolila vnitřní zeď jednoho starého přesvědčení „už nikdy“ a může se se otevřít jiná příležitost.

Vnímám, že když je práce smysluplná, už to není práce — je to poslání.

A tak vysíláme srdcem to, co je pravdivé, a necháváme život, aby nás vedl tam, kde nás potřebuje a přivedl do života ty správné lidi i příležitosti.

📣 Pozvání k uvědomění

Možná jste si i vy někdy řekli: „Tohle už nikdy.“

Právě tam, kde jsme si něco zakázali, často postavíme nevědomě zdi se značkou STOP.

Když dovolíme životu, aby nás vedl, objevíme, že svoboda není v odmítání, ale v otevřenosti a důvěře – a tam začíná nová cesta.

5 otázek pro vnitřní reflexi

Na co jsem si v životě řekl/a „už nikdy“? (vztahy, práce, důvěra, otevřenost, sny, spolupráce, emoce…)
Co jsem tehdy cítil/a, když jsem to vyslovil/a? Strach? Zklamání? Bolest? Hněv? Pocit selhání? Zkus se k tomu vrátit s laskavostí — ta část tě chtěla ochránit.
Před čím mě vlastně chrání moje „nikdy“? Čeho se ta část bojí, že by se mohlo znovu stát?
Jak by vypadal můj život, kdybych místo „už nikdy“ řekl/a: „Dovoluji si to jinak“? Co by se mohlo změnit, kdybych otevřel/a dveře novému způsobu?
Jakou svobodu mi přinese, když dovolím životu, aby mi ukázal i jiné možnosti?

💫 Kdo ve mně říká „nikdy“?

Za každým „nikdy“ stojí část, která kdysi zažila bolest a rozhodla se, že se už nikdy nechce cítit tak, jak tehdy.

Možná je to vnitřní dítě, které ztratilo důvěru. Možná dospělá část, která musela být silná a nezlomná.

A možná ochránce, který říká: „Já tě nedám, já tě ubráním.“ Tato část není nepřítel — je to spojenec, který volá po uvolnění a nové volbě. Když ji vyslechneme, přestane bojovat a promění se v moudrost.

☀️ S nadhledem a úsměvem

Naše část, říkejme jí „Nikdy“ má často smysl pro drama.

„Už nikdy se nezamiluju nebo neožením!“

„Už nikdy nebudu dělat prezentace!“

„Už nikdy nebudu jíst po osmé večer!“

A pak… jednoho se život na nás usměje a ukáže nám, kde jsme si zavřeli dveře, abychom je s důvěrou otevřeli.

A najednou postupem času zjistíme, že sedíme naproti někomu, kdo rozbuší naše srdce, píšeme text s nadšením, nebo si bez viny dovolíme zákusek se šlehačkou.

A to je v pořádku.