Kousek po kousku skládáme sami sebe

Rozšiřování vědomí je cestou neustálého seberozvoje s otevřením se svému jedinečnému vnitřnímu prostoru s obnoveným soucitem především sami k sobě.

Rozvojem vědomí rozšiřujeme sami sebe skrze sebepřijetí všech vnitřních částí osobnosti s uvědomováním a harmonizováním emočních traumat z minulosti a uvědomováním a přenastavováním omezujících mentálních postojů, přesvědčení, vzorců, bloků a strachů nacházejících se v nás.

Samotným vývojem jsme převzali, vytvářeli a ukládali mnoho “energetického nepořádku” vlivem strachu, který se nacházel všude kolem nás a měnil náš pohled na sebe, na život a na svět.

Každý, kdo se posouvá ke svému pravému Já, kým opravdu uvnitř sebe je a proč je tady, postupně rozšiřuje své vědomí každodenním uvědomováním – harmonizací sám sebe pro obnovení klidu, radosti a životního naplnění což vyžaduje odvahu, touhu a odhodlání pro obnovení schopnosti naslouchat sami sobě, svému vnitřnímu vedení, které nás vede tou nejlepší možnou cestou.

Na této cestě záleží na našem vědomém přístupu, zda se v různých životních výzvách, které mysl vnímá jako problémové situace, necháme ovlivnit podvědomím, které naše reakce automaticky řídí skrze mnoho uložených přesvědčení z minulosti s vyplavením příslušných nepříjemných emocí. Strach nás vede k sebeobětování, poslušnosti, přizpůsobování a podřizování se bez ohledu na to, jak se uvnitř cítíme.

V podvědomí se nachází vše, co jsme v ranném vývoji převzali a přijali za své skrze prožité zkušenosti i vliv společnosti. Učili nás vzhlížet především k autoritám a o sobě pochybovat. Vyhovět ostatním a přizpůsobovat se okolí se snahou zapadnout bez ohledu na svou vlastní intuici.

Každodenní život se pak odvíjí s pochybnostmi o sobě, pocitů malosti nebo nadřazenosti. Takový život se odvíjí v šedých barvách, protože barevnost života je skryta pod tím vším a takový život je nenaplňující až sebezničující s potlačováním sami sebe.

Jít životem s odvahou a dát se i neznámou cestou s důvěrou v sám sebe s postupným odpouštěním sobě a všem je velmi osvobozující. Zpočátku se cítíme úžasně se svou obnovující se vnitřní moudrostí a přicházejícími vhledy.

Kousek po kousku skládáme sami sebe a zdokonalujeme se ve svém sebepoznávání a rozšiřujeme poznání o hlubším smyslu života než přijdou další životní výzvy, které nás mají ještě více posílit. V určitých fázích mysl namlouvá, že vše, co jsme dosud zvládli bylo zbytečné, že jsme zpátky na začátku, a tyto pochybnosti sníží dosaženou vibraci.

Je to fáze cesty, kdy si ani nevšimnete, že se něco nepostřehnutelně mění, i když se držíte poznání své vnitřní moudrosti a mnoha uvědomení. Začne hledání, jak z toho ven a mnohdy si mysl nestihne uvědomit, že se hledáním začne srovnávat se schopnostmi jiných a chce být úspěšnější. Vznikne moment oddělení, kdy najednou zahlcená mysl tlakem na sebe i úzkostí obnoví pocit malosti a prázdnoty, a zaujme první místo.

Stav pocitů prázdnoty je vlastně předzvěstí změny, protože v prázdnotě, klidu a tichu přicházejí nové vhledy a inspirace k uvědomění, novým možnostem a krokům. Pocity malosti a vnitřní prázdnoty mohou způsobit na chvíli vnitřní oddělenost především pochybnostmi o sobě samých.

Oddělenost nastává i v případě, kdy dojde ke srovnávání se s těmi, kteří nemají žádné výjimečné schopnosti, protože na této cestě nejsou. Mysl potřebuje, aby se cítila lépe, proto si neuvědomí, že tak vzniká povýšenost a nadřazenost.

Často mohou vznikat pocity, že jste zase na začátku skrze rušivé hlasy podvědomé mysli plné obav a strachu, které jste vpustili do prostoru vědomí proudem emocí a myšlenek se kterými se mysl ztotožní.

Často se mysl začne srovnávat s ostatními a vnímá schopnosti ostatních jako výjimečné ale svou výjimečnost si v ten moment neuvědomujeme. Dobrou zprávou je, že to, co vidíme na ostatních máme uvnitř i my, jen si to v daný moment neuvědomujeme.

Mysl chce hledat lepší pocit a schopnosti někde venku, i když vše se už nachází uvnitř nás samých. Chtění, posuzování a hodnocení je pouhý naučený mentální vzorec vzniklý vývojem a jen my sami se ho můžeme vzdát uvědomováním si vzorců chování v každodenních interakcích.

Stav vnitřní spokojenosti je o sebereflexi a vlastního sebepřijetí, péče o sebe, mysl, duši a fyzické tělo, a pak není nic, co by omezovalo sebehodnotu a vnitřní prožitek. Touto cestou objevujeme vnitřní prostor spokojenosti v sobě a nehledáme nic, co by už dávno nebylo uvnitř vás.

Veškeré odpovědi na otázky můžeme nalézt pouze sami v sobě. Meditací, introspekcí, ponorem do sebe nacházíme opravdovost sami sebe.

Intenzita probuzení spočívá také v přijetí skutečnosti, že cesta sebepoznání nemá konec. Je o našem vnitřním stavu na naší životní cestě, kde se pozemská hra života odehrává skrze získávání zkušeností, kdy děláme i chyby, ze kterých se poučíme a nic není v našem životě špatně, vše má svůj důvod a příčinu.

Dělat kroky, zkoušet a riskovat je cestou rozvoje vnitřní moudrosti. I nepříjemné emoce se mohou kdykoli vynořit a zase odejít, vše je pro nás v daný moment potřebnou zkušeností, jsme v tréninku k udržování obnovujícího nadhledu.

Společnost ve které jsme se vyvíjeli vytvářela různá omezení pomocí strachu, žárlivosti, soutěžení, kopírování jeden druhého, a neustálým usilováním o něco. A tak se vytvářely mentální programy pro usilování především materiálního úspěchu, které vytvářelo vzájemné srovnávání se, což přinášelo po mnoho let vzájemné opovržení, stud nebo souzení i nenávist a to z lidí vytvářelo cizince pro sebe samotné.

Vyžadováním a vynucováním přizpůsobování se vlivu konzumní společnosti nás vedlo ke vzdání se sám sebe, svých vnitřních hodnot, schopností, snů a přání.

Přijetí poslušnosti a přijetí, že na našich pocitech nezáleží bylo a je krokem zpátky, je to jako smrt vlastního pravého já, což je ale v materiální společnosti vítaný stav hodný odměny. Takto utvořený člověk je vlastně společností snadno ovlivnitelný a chvályhodný. Hnacími silami společnosti jsou po mnoho let manipulace z myslí člověka skrze pocity hříchu, viny, strachu vedoucí k dosažení poslušnosti. Ke ztrátě sama sebe.

Další pastí mysli je potřeba vyššího stavu probuzení. Není malé ani velké probuzení, pochopením, že probuzení nemá konečný stav, ale je to cesta poznání plná zkušeností, poznání s plněním si svých přání přestane mysl blokovat sama sebe. Přijímáme li životní cestu, jako zkušenost s poznáváním sebe a svých myšlenkových pochodů v každodenní realitě rozvíjíme svou sebereflexí i své skryté schopnosti a celý neurologický systém.

Jakmile mysl přestane vidět životní výzvy jako problémy, ale vnímáme je jako výzvy pro vlastní mentální trénink a tvoření své reality, pak vše, co se odehrává v našich životech už není překážkou, ale pouze potřebnou výzvou s cennou zkušeností. Vše se postupně utváří, vyvíjí a mění, tak jako se mění příroda, vše prochází nekonečnou transformací, nic nemá konečný stav.

Hledáním nějakého trvalého stavu se odkláníme od skutečnosti přítomného okamžiku. Náš vnitřní svět obsahuje všechnu moudrost, kterou hledáme a poskytuje nám vše, co potřebujeme vědět. Naučit se naslouchat svému vnitřnímu hlasu v klidu a tichu nám přináší inspiraci, vize a potřebné vhledy, jak žít, tvořit, mít sebe rád, vážit si sebe, milovat a být milován.

Listopadem nás provází obraz BOHYNĚ SOUCITU

Co Vám vysoké vibrace tohoto díla přinášejí?
Vibrace důvěry v sebe a své jedinečné schopnosti, soulad a vnitřní
motivaci žít v harmonii a lásce. Otevírá Váš vnitřní klenot soucitu.
Aktivuje vibrace daru soucitu posvátného ženství k rozkvětu posvátného
mužství pro sjednocení a projev životní síly, autentičnosti a soudržnosti
v kombinaci se soucitem. Bohyně léčitelka a ochránkyně soucitu
je symbolem vnitřního ohně, osobní síly, důvěry, úcty, rovnováhy
a sounáležitosti. Soucit ve vztazích je mocným léčitelem
dvou zraněných duší.