Příležitosti mohou přicházet z neočekávaných směrů, když přestaneme lpět na představách, jak by naše cesta měla vypadat. Nepřicházejí z nutnosti mít jistotu, ale z ochoty přispět — tam, kde je to potřeba.
Dlouho jsem v sobě nesla přesvědčení „co už nikdy“ abych neztratila svobodu. A tak jsem se vlastně příležitostem života uvnitř bránila.
Jakmile jsem ale dovolila životu, aby mi ukázal i jiné formy poslání a spolupráce — ty, které mají hlubší smysl a přesah — najednou se pootevřely dveře ke smysluplným projektům v souladu s mým srdcem.
Dlouho jsem si kladla otázku, jak více podpořit především pedagogy v jejich mnohdy náročném poslání (mnohdy čelí kritice a odsuzování) – protože i oni jsou jen lidé, kteří mají své osobní příběhy, traumata, různá vnitřní zranění a vzorce. Kdo pomůže jim vnímat probíhající změnu systému namísto ukazování prstem jako na viníky.
Věřím, že spokojený a podporovaný učitel je základem prostředí, ve kterém se děti mohou cítit přijaté, vnímané a v bezpečí s ohledem i na jejich prožitky i traumata. A když se postupně mění přístup pedagoga, mění se i celý systém.
Toto téma se ve mně ozývalo už dlouho.
Před lety jsem byla oslovena, abych vytvořila projekt, který by pomohl přenést práci s emocemi a duševním zdravím do škol i skrze sdílení transformačních příběhů z praxe.
Sama jsem cítila, že to je velmi potřebné – ale zároveň ve mně byla část, která si říkala: „To je moc velké, to je na jednoho člověka příliš.“
V životě přichází chvíle, kdy se něco uvnitř nás promění. Přestaneme hledat jistoty a začneme naslouchat tichému hlasu duše: „o smysluplné cestě“.
Nedávno mě náhodou (náhody nejsou náhodami) oslovila výzva do projektu rozvoje duševního zdraví dětí i pedagogů – trauma respektující přístup. Cítila jsem, že to není náhoda — uvnitř opět zaznělo tiché ano.
Dlouhodobě pracuji s lidmi v náročných životních situacích, vedu individuální, párové i skupinové rozhovory, pomáhám rozkrýt příčiny, souvislosti, porozumění sobě, situacím pro úlevu změnou vnímání. A právě to mě s tímto projektem propojuje. Wellbeing – individuální růst, psychická, fyzická, emoční a duševní rovnováha.
SEBEPOZNÁNÍ skrze introspekci vnímám jako nástroj sebepřijetí, práce s emocemi a lidským příběhem, což je základem procesu duševního zdraví pro skutečné změny.
Ve svém dětství jsem zažila, jak málo se dříve dbalo na duševní zdraví dětí. Mnozí z nás odcházeli ze školy s pocitem, že nejsme dost dobří.
Dnes ve své praxi znovu a znovu potkávám dospělé, kteří si z dětství nesou pocity ponížení, selhání, nehodnosti, nespravedlnosti nebo studu.
Věřím, že spokojený a podporovaný učitel je základem prostředí, ve kterém se děti mohou cítit přijaté, vnímané a v bezpečí s ohledem i na jejich vnitřní svět, potlačené emoce a traumata. Když se mění přístup pedagoga, mění se i celý systém.
V posledních letech ke mně přicházelo na osobní sezení i mnoho pedagogů (nic není náhoda), aby zpracovali svá osobní vnitřní témata, a našli uvnitř sebe odpovědi, co jim okolí zrcadlí a proč — včetně vzorců z výchovně vzdělávacího systému či rodiny.
Je nádherné vidět, že stále více z nich chce vědomě růst, pochopit svoje emoce i emoce dětí, a tím mění přístup k sobě samým i dětem.
Právě tady se rodí změna: u jednotlivců, kteří jsou ochotni nahlédnout dovnitř pocítit obrovskou úlevu a posílit soucit, empatii, laskavost nejen směrem k sobě.
A jednou z cest může být – Sdílení zkušeností včetně transformačních příběhů ve školách — aby se pravda, uvědomění a soucit prohloubila – ale jak na to?
Vnímám, že zájem o tuto oblast roste i mezi odborníky. Znám dvě inspektorky školství, které mě svou otevřeností hluboce oslovily.
Obě si prošly nepříjemnými situacemi v předškolním i školním systému — a právě to je přivedlo k jejich dnešnímu poslání: být u změny systému a přístupu, aby se dětem nic podobného už nestávalo.
Řekly mi: „Vytvoř nějaký projekt, ty příběhy by pomohly ke změně. My tě podpoříme.“
Tehdy jsem si řekla: ano — až přijde správný čas, příležitost se objeví (a zaznamenávala si další příběhy ze své cesty a praxe do souboru).
Pracovala jsem v systémech zahlcených výkonem (farmaceutické firmy), čísly a administrativou — prací pro práci. Získala jsem cenné zkušenosti, ale i pravdu – poznala i obrácenou stranu, což se mnou morálně nesouznilo. Měla jsem pocit, že jen pracuji a nemám čas žít svůj život. A abych dokázala odejít dostala jsem na nové pozici šéfa, který ženy ponižoval. A tehdy mi pomohl k rozhodnutí „dost“ – tudy moje cesta nevede.
Z té zkušenosti se ve mně zrodila ochranná část nezávislosti, která se tímto směrem spolupráce nechtěla dívat.
Později jsem ale pochopila, že každé „už nikdy“ je jen zavřenými dveřmi k nové příležitosti.
ale teprve na cestě vědomého života jsem porozuměla jeho skutečnému významu.
Každé „nikdy“ je totiž vnitřní zákaz, který si dáváme sami – ochranný štít, jenž má zabránit opakování vyčerpání, stresu, zklamání, zahlcení nebo ztráty svobody.
Jenže právě tato „nikdy“ se později vynořují v jiných podobách a situacích, a zasahují do různých oblastí života, aby nám ukázala, kde jsme se ještě uzavřeli příležitostem života.
Uvědomila jsem si, že dvě z mých vlastních „nikdy“ vznikly ve chvíli, kdy jsem dala výpověď z farmacie.
Řekla jsem si tehdy: „Už nikdy nechci být zaměstnaná„ a také „Nikdy už nebudu pracovat na počítači. Nechci ho ani mít.
A poté pokaždé, když jsem měla k počítači usednout a tvořit to, co mě baví, objevoval se silný vnitřní odpor.
Tehdy jsem tomu nerozuměla. Ptala jsem se sama sebe: „Co mě to brzdí? Proč mě to nebaví? Co mě ta nechuť říká, proč mě ten odpor nepouští?“
A položila si otázku: Kdy jsem cítila odpor k počítači? A najednou jsem si uvědomila, že jsem si ten vnitřní zákaz kdysi vytvořila sama, a odpor začal mizet.
Právě při tvorbě mojí první knihy a poté i svých webových stránek se tohle téma dokola ukazovalo – a s každým krokem, s každou větou, kterou jsem psala, se ve mně něco uvolňovalo.
A tak jsem pochopila, že každé „nikdy“ je jen pozvání k novému dovolení.
Začala jsem měnit svá „nikdy“ na „dovoluji si“ – dovoluji si nové zkušenosti, nové příležitosti, nové možnosti a směry. Dovoluji proudu mého života, aby mě vedl…
Protože když jednoho máme záměr žít bez omezení, život nám postupně ukazuje všechna místa, kde jsme se omezili sami – co tomu vlastně brání uvnitř nás.
A když ta svá vyřčená „nikdy“ uvidíme a propustíme, rozpustí se i překážky, které se vytvářely, aby nám bránily, pak můžeme být skutečně svobodní.
A tak jsem si dovolila říct: „Ano, otevřu se i směru spolupráce. Pokud to tak má být, stane se to.“
V srdci jsem cítila, že oblast duševního zdraví ve školství, práce s pedagogy, empatie a lidskost se mnou hluboce rezonuje.
Dnes vím, že i chování učitelky z prvního stupně bylo ovlivněno jejím vlastním příběhem a prožitým traumatem. Až po letech jsem zjistila, že vyrůstala v dětském domově, kde se tehdy s dětmi nezacházelo hezky. Neměla příklad empatie, laskavosti, pochopení, lidskosti a soucitu.
Tehdy mi došlo: nikdo nemůže dávat to, co sám nikdy nedostal. V okamžiku, kdy uvidíme pravdu, přichází porozumění — a s ním i soucit a odpuštění (smutku, bezmoci a zloby z mnoha ponížení i fyzických trestů).
Můj nápad přišel opakovaně a opět zcela přirozeně: ani nevím jak, ale objevila se společnost, která se věnuje duševnímu zdraví dětí a pedagogů (well-being) a pročetla jsem si jejich projekty, které se mnou souzní. A vytvořila jsem po dlouhé době dokonce svůj životopis bez lpění na výsledku.
Na prvním místě je pro mě smysl a přínos. Když si dovolím zapojit se do toho, co dává smysl mému srdci, všechno ostatní si najde cestu samo.
A i kdyby tahle cesta nebyla ta, kterou nakonec projdu, vím, že už tím rozhodnutím se ve mně něco proměnilo: povolila vnitřní zeď jednoho starého přesvědčení „už nikdy“ a může se se otevřít jiná příležitost.
Vnímám, že když je práce smysluplná, už to není práce — je to poslání.
A tak vysíláme srdcem to, co je pravdivé, a necháváme život, aby nás vedl tam, kde nás potřebuje a přivedl do života ty správné lidi i příležitosti.
Možná jste si i vy někdy řekli: „Tohle už nikdy.“
Právě tam, kde jsme si něco zakázali, často postavíme nevědomě zdi se značkou STOP.
Když dovolíme životu, aby nás vedl, objevíme, že svoboda není v odmítání, ale v otevřenosti a důvěře – a tam začíná nová cesta.
Za každým „nikdy“ stojí část, která kdysi zažila bolest a rozhodla se, že se už nikdy nechce cítit tak, jak tehdy.
Možná je to vnitřní dítě, které ztratilo důvěru. Možná dospělá část, která musela být silná a nezlomná.
A možná ochránce, který říká: „Já tě nedám, já tě ubráním.“ Tato část není nepřítel — je to spojenec, který volá po uvolnění a nové volbě. Když ji vyslechneme, přestane bojovat a promění se v moudrost.
Naše část, říkejme jí „Nikdy“ má často smysl pro drama.
„Už nikdy se nezamiluju nebo neožením!“
„Už nikdy nebudu dělat prezentace!“
„Už nikdy nebudu jíst po osmé večer!“
A pak… jednoho se život na nás usměje a ukáže nám, kde jsme si zavřeli dveře, abychom je s důvěrou otevřeli.
A najednou postupem času zjistíme, že sedíme naproti někomu, kdo rozbuší naše srdce, píšeme text s nadšením, nebo si bez viny dovolíme zákusek se šlehačkou.
A to je v pořádku.
Byl pro vás tento příspěvěk inspirací? Napište mi ráda si to přečtu
S láskou Marcela