Poselství duše – od stínů k lehkosti bytí

Jsou okamžiky, kdy se duše dotkne našeho vědomí jemně, jasně a pravdivě. Slova se rodí z prostoru uvnitř, kde se potkala hudba, ticho, dech a vnitřní vedení.

Toto poselství vzniklo ve chvíli, kdy se v mém nitru spojila tato hudba – symfonie (poslechni zde), vnímala jsem hluboké spojení a přišly slzy hlubokého dojetí.
A najednou přicházela veršovaná slova, která jsem zapisovala…

Když duše v těle tančí…

Moje duše tančí a v nové energii se vznáší, změnu vnímání přináší. Nelze to popsat slovy, energie duše se skrývá v prostoru mezi slovy. A já to vítám, je to pocit, že lítám, a život sám si najednou více užívám. Tento stav jsem uvnitř pod stíny hledala a cestu sebepoznání nevzdala.

Své stíny jsem navštěvovala a ve světle vědomí je vítala, abych sama před sebou nic neskrývala. S láskou jsem zraněná „já“ v nitru objímala, po vlasech je hladila, a slzy jim otírala.

Bezpečný prostor pro své vnitřní části vytvářela a tím svou novou cestu utvářela. Má duše uvnitř tančí, má duše se směje a to mě teď nejvíc u srdce hřeje.

Najednou nejsem nikým…Já jen prostě jsem taková jaká jsem

Moje hluboké přání kdysi bylo, vnímat kým jsem uvnitř sebe, a cítit klid uvnitř sebe. Vnímat lehkost života – ten stav, kde je klid, jasnost a životní novota. Mým velkým snem bylo objevit smysl mého života.

Na počátku jsem si nevěděla s bolestnými emocemi rady, až přišel den, kdy jsem mohla rozpustit tíživý osten a cítit se na Zemi láskyplným hostem.

Přiznávám, nebylo to až tak snadné, jak se to může zdát

Pod vrstvami tíhy přicházely hlubší vrstvy a s nimi stíny, i další objevy – a s nimi i nové volby: poznávat sama sebe, přestat se bát a mentální hry hrát, také pro klid mlčet a neustálé ohledy na ostatní brát – přijmout, že na mě a mých pocitech přece záleží a odložit stará závaží. S odvahou se novou cestou dát.

Všichni můžeme myslet i sami na sebe, být tu i více pro sebe:

Přestat zachraňovat, cestu usnadňovat, rozdávat, rozveselovat a všechny utěšovat, být tu pro druhé víc než pro sebe a nevyžádané rady dávat. Starých vzorců se postupně učíme vzdávat…

Vzdát se role “matky” rodiny i celé vesnice, a toto poznání mě pobavilo velice 🙂

A v této fázi s nadhledem i humorem rozpoznávat vzorce a regulovat nervový systém v těle. Učila jsem se prostor sama sobě dávat, více odpočívat a pouze na požádání cestu odvážným do jejich moudrého nitra ukázat.

Sama sobě více důvěřovat, věřit své duši, odložit mentální kulisy — a že jich bylo! Postupně vyplouvalo vše, co se v podvědomí kdysi dávno pro ochranu duše skrylo.

Moje cesta začalo otázkou uprostřed zoufalého pláče:

Jak mám žít, abych cítila vnitřní klid, jak mám pomoci sama sobě v emocionálně náročné době?

A pak dostavila se odvaha: “Já to nějak zvládnu, já to dokážu, já to dám.“ Já odhalím vnitřní příčiny i sebeklam. Skládala jsem sama sebe kousek po kousku, a přiznávám, byly časy, kdy jsem neměla ani na housku.

Ale stálo to za to! Neustále jsem žila v naději, že se radost a klid uvnitř obnoví

Vrstvu za vrstvou nacházela jsem hlubší opravdovost sebe — tu část, která se nebojí žít sama sebe. Raduje se, tvoří, směje, píše a duše jásá – žít život podle sebe je přece krása!

Slzy dojetí hladily často mou tvář, jak nacházím sama sebe ve správný čas.

Najednou jsem životem nesená v náručí, vymaněna z bolestného područí. Přiznávám, i mnoho slz jsem prolila, ale i sama sebe pobavila.

A občas se i nahlas smála, jaké hry má mysl se mnou hrála

Promlouvala jsem s částmi uvnitř – s láskou, soucitem a poté i s humorem – ale vždy s láskyplným nábojem, aby se do klidu odebraly a od vzorců si odpočaly.

Je to stav, kdy přijmeme, že jsme vším bez soudu a viny, když uznáme své klady, stíny i chyby.

A jakmile uznáme i uložené pocity studu, viny, zášti, zlosti dostáváme sami sebe do radosti. V životě nic z toho nebylo špatné ani zbytečné, s hlubším poznáním pravdy uvnitř sebe přicházejí situace zázračné…Vážíme si více sami sebe a víme, co dělat chceme.