Nemohu být šťastná, cítím vinu, bezmoc…Transformační příběh

• O vině, strachu, bezmoci, nespokojenosti – přepis vnitřních záznamů z minulosti.
• Počet slov: 3079, čas na čtení: 16 minut
• Jsou to pouhé záznamy prožitků z minulosti, to nejste vy, vše lze změnit i zpětně..

Transformační příběh – harmonizující sezení paní Eleny.

Naslouchání: nejprve spolu probereme, co paní Elenu trápí

Elena: Zjistila jsem, že v sobě mám mnoho omezujících přesvědčení, například to, že budu šťastná pouze, když budou spokojeni všichni ostatní, moji blízcí. Děti, rodina, muž. Ale já nechci mít štěstí podmíněné, to vím, že není normální. Mám pořád nějaké strachy a uvědomuji si také, že řídím všem život i mým dospělým dětem nevyžádanými radami. Stále mi něco vadí a dávám to svým dětem najevo a ony se určitě necítí dobře, když jim zasahuji do života.

Proč to dokola dělám?

Dělám to i mému nezletilému synovi, neustálým nucením a tlakem k učení, on je rád venku a nechce sedět u učení… tlačím na něj stále dokola, chci, aby něco uměl a byl úspěšný. Dávala jsem mu také najevo, že na studium nemá, že sám (beze mne) nic nedokáže, a vím, že to není dobré.

A pak mě to všechno trápí a často mám pocit, že za různá selhání dětí můžu já, že je to moje vina. Raději mne neříkají celou pravdu, nedávno jsem zjistila, že mi záměrně dlouho lhali, a pravdu mi řekli až nedávno, a vím, že se vlastně báli mojí reakce.

Manželovi když se něco nelíbí, tak vše negativní navalí na mě, dětem nic neřekne a já to nechci poslouchat, protože se cítím tím vším vinná …uzavřu se a odcházím, nemluvím.

Moje matka mě také v tomto směru negativně popichuje nebo se tváří velmi nepříjemně a já cítím ještě větší vinu a úzkost, a pak furt v hlavě něco řeším. Potřebuji, aby mne to bylo už jedno! Vyčerpává mě to přemýšlení a pak i špatně spím a honí se mi vše hlavou…

Srovnávám se také s ostatními matkami a obviňuji sebe, že jsem líná! Že toho všechny ženy stíhají moc a já skoro nic. Viním sebe a mám na vše velmi málo energie!

Stud za něco, za někoho je omezující v prožívání radosti

Dlouho jsem se také styděla za svého sourozence, jak žije. Žije uzavřený do sebe a úplně sám, mamka kvůli tomu není vůbec v pohodě a přenáší to na mě. A já to vše přenáším i na moje děti, ten můj strach, aby tak nedopadly jako on!

Matku jsem v dětství vnímala jako generála a otce plného strachu, měl největší strach hlavně z pomalého umírání. A řešil to pitím. S mamkou to také neměl jednoduchý, dusila ho svým přístupem…. a nakonec zemřel tragickou, rychlou smrtí, vlastně tak, jak si přál – rychle. Byl na mne hodný, byl mi v dětství bližší než matka.

Vyčerpávají mně i myšlenky, že za mojí nepohodu a případná selhání mých dětí může psychická neodolnost z mojí rodové linie. Obviňuji se z toho.. zase a dokola si dávám vinu..

Harmonizující uzdravují proces – introspekce

Pravdivé vyjádření a schopnost vlastní sebereflexe je klíč k odhalení příčin a obnovení harmonie.

Elenu vedu pomocí hlubokých nádechů a výdechů pro zklidnění mysli a vnitřní napojení k odhalení příčin a souvislostí. Po chvíli položím otázku:

Otázka: jak se cítíš po těle, cítíš klid nebo někde ještě tlak či vnitřní nepohodu?

Elena: Ano, v oblasti krku, štítné žlázy vnímám tlak….jakousi černou hrudku, kouli a ta mě tam velmi tlačí.

Otázka: co to pro tebe znamená, co ti tím tělo ukazuje, co tento tlak vyjadřuje?

Elena: je to můj pocit viny!

Otázka: místo na krku souvisí s potlačeným vyjádřením, jaká se ti vybaví situace s tím spojená, že ses nemohla vyjádřit? Dýchání…a po chvíli Elena sdílí vhled do situace z minulosti

Elena: Jsou mi asi 4 roky, mamka se na mě zase zlobí, a já už zase nevím proč, cítím nespravedlnost, nedokážu se bránit ani říci, že to tak nebylo, co mi tvrdí ona! Cítím bezmoc!

Nespravedlnost a obviňování

Otázka: co se tehdy stalo, za co jsi byla tehdy obviněna?

Elena: ztratila jsem rukavice, bylo to už asi potřetí, ale nevěděla jsem proč a ani kde, samotnou mě to trápilo. Za její obviňování jsem cítila velkou nespravedlnost, a pak se přišlo na to, že mám v zimní bundě díru a nemohla jsem za to, i tak vina stejně padla na moji hlavu i přesto, že se ukázalo, že za to mohla ta díra! Jak mohla být chladná? A teď si ještě vzpomínám, že jsem si v té době velmi přála panenku, ale vnímám, že od tohoto okamžiku už si ji vůbec nepřeju. Nechci už nic. Zakázala jsem si něco přát a radovat se z něčeho.

Uvědomění a vhled Eleny: aha, od té doby jsem měla strach říkat co cítím popravdě, vysvětlovat, obhajovat se, protože mě nikdy neposlouchali a vidím, že vůbec nikoho vlastně nezajímá, jak se cítím já. Máma mi vlastně stále dokola něco předhazovala a vyčítala. Zvykla jsem si přijímat vinu a obviňovat i sama se, připadala jsem si špatná, nehodná lásky. Když teď vidím tu malou Elenku je mi jí tak líto… Pláč, já jsem si vlastně připadala tak sama a žila ve strachu, co zase přijde.

Doporučení: dovol si plakat, slzy odvádí energii smutku z těla… tělo je složeno z 80% z vody a voda je vodivá, slzy vedou smutek a lítost z těla ven….pauza. A nyní si vybav celou tu situaci a její průběh aby ses mohla za sebe (za tu malou) postavit. Nyní můžeš popravdě vyjádřit vše, co jsi tehdy nemohla a nedokázala. Nyní už můžeš. Řekni své matce všechny pocity, jak ses tehdy cítila, začni například slovy: mami trápí mě

Sebevyjádření je velmi prospěšné kdykoliv

Vyjádření Eleny: Mami zastav, už dost, už to nechci poslouchat! Nemohla jsem za to, jsi nespravedlivá, slyšíš mě? Jsi zlá a je mi nepříjemné jak se tváříš, jako bych spáchala zločin nebo vraždu! Ubližuješ mi slyšíš! Cítím obrovskou bezmoc a strach, a už to nechci zažívat. Chci, aby mě někdo také vyslechl, a aby se někdo zajímal, jak se cítím a co potřebuji taky já. Pro tebe je stále všechno špatně, za všechno můžu jen já a já se pak cítím špatná, že všechno dělám špatně a viním pak sama sebe. Už nemůžu. Jsi nespravedlivá a i když nic neříkáš, tak se tváříš tak strašně, že mi to velmi vadí. Vždyť stále dokola omíláš jednu negativní věc za druhou nebo stále dokola. Jsi urážlivá a nepříjemná, bojím se tě…není mi v tvé přítomnosti vůbec dobře.

V průběhu vyjádření se uvolnilo vnitřní napětí z buněk do těla, což Elena vnímala jako těžké a studené nohy. Vedla jsem ji hlubokými nádechy a výdechy k úlevě…a hladila její nohy až k chodidlům. Vnitřní napětí se odvádělo a rozpouštělo.

Pokračování harmonizačního procesu: veď svůj dech podél celé páteře až ke kostrči, a pozoruj, jak s každým výdechem odchází napětí skrze nohy a chodidla ven, tak pomáháš svému tělu k uvolnění a získání úlevy.

Nadhled a vhledy vlastní moudrosti

Vhled Eleny: To je zvláštní, pozoruji ten příběh z minulosti, cítím všechny ty pocity ale zároveň někde uvnitř sebe cítím a vím, že mě má ráda, ale neumí mi to dávat najevo. To je vlastně ten pocit, ta schopnost být tím pozorovatelem uvnitř sebe.

Ano, to je ono, to je schopnost nadhledu skrze svou vnitřní moudrost.
Otázka po chvíli, jak se nyní cítíš?

Elena: mnohem lépe, je to tak osvobozující…

Otázka: Můžeme se tam na chvíli ještě vrátit? Co na to vše tvoje matka?

Odpověď Eleny: matka je nejprve uražená, naštvaná a nic neříká. Uvnitř mne proto sílí opět pocit viny, cítím to na hrudi, že jsem svým vyjádřením zase udělala něco špatně. Co jsem si to dovolila! Ten pocit jsem měla celé dětství, že jsem udělala něco špatně a nevěděla vůbec co! Bylo to tak ničivé!

pozn. Tento záznam má mnoho lidí ze svého dětství, mnoho rodičů vzbuzovalo u svých dětí pocit viny, který si nesou jako pocit nehodnosti, že nejsou dost dobří. A zároveň přijmou tyto vzorce chování (děti se učí nápodobou) a opakují tyto vzorce chování i na svých dětech.

Otázka: co ještě uvnitř sebe vnímáš, potřebuješ své matce něco ještě sdělit a vyjádřit?

Potlačený strach a bloky

Vyjádření Eleny: Mami byla jsi celý život jako generál, cítila jsem se stále vinná …( v té souvislosti se vybavuje situace, když si v dětství četla knížku ale nemohla se soustředit)…Mami měla jsem z tebe obrovský strach, že přijdeš do pokoje a uvidíš mě z knížkou. Chtěla jsem si číst, ale nemohla jsem se strachy na řádky soustředit! Proč si prostě nemohu číst kdy chci? Proč musím cítit za čtení pocity viny? Ty mi vyčítáš, že mám nepořádek v pokoji, tak si nesmím přece dovolit číst! Vadí mi, že mi vyházíš všechny věci doprostřed pokoje a zakazuješ mi čtení dokud si to neuklidím! Cítím vztek! Vadilo mi také, že jsem musela za každého počasí chodit ven a já tam stála úplně sama, protože všechny děti byli doma, kvůli počasí! Cítila jsem se sama a bezmocná. Mami chyběla mi z tvé strany velkorysost, musela jsem být vzorná, poslušná, přizpůsobivá, jen ty jsi měla pravdu, a nemohla jsem dělat žádné chyby! ….Ničilo mne to!

Otázka. a u svých dětí vyžaduješ také bezchybnost? Používáš vzorec tvé matky a děti se pak cítí podobně jako ty v dětství?

Z hlubokými nádechy a výdechy přichází nadhled s uvědoměním Eleny: Ano. Uvědomuji si to nyní, že i já opakuji stejné vzorce chování na moje děti a také je to trápí, nechci už být jako ona…a opakovat stejné chyby..

Otázka: a jak se nyní matka tváří?

Elena: je to jiné, mrzí jí to, nevěděla, jak se cítím, co prožívám, a co mi tím vším způsobuje. Je velmi překvapená.

Nadhled Eleny procítěný skrze svou vnitřní moudrost: Matka to tak nevnímala, ona vlastně dělala to, co se zase naučila ona od svých rodičů…uzavřela se v dětství a vytěsnila to, jako já a v dospělosti opakovala podvědomě stejné chyby v přístupu ke mě.

Otázka: podívej se, jak se cítí uvnitř ta malá Elenka, když to maminku mrzí?

Úleva

Odpověď Eleny: je ráda, že má maminka pochopení, cítí velkou úlevu. Jakoby říkala: Mám pocit, že už se zase můžu na něco těšit. Chyběl jí pocit těšení se na něco, zakázala si tehdy těšit se na tu panenku a radovat se.

Ale už se na panenku těší a má velkou radost, protože jí tu panenku právě podávám a může si s ní v klidu hrát. Už se necítí jako ve vězení, ale cítí pocit uznání, pochopení a přijetí. Cítí, že má prostor, že je svobodná a že může mít konečně z něčeho radost.

A já konečně cítím uvnitř sebe krásnou vnitřní radost, vnímám, že byla opravdu ukrytá pod záznamy prožitků z minulosti.

Uvědomění Eleny: vnímám, že se chovám jako matka, mám stejný vzorec i v tom, že nechci svého malého syna ani svého muže vyslechnout, když mi chce říci, jak se cítí. A ani moji matku, když komentuje životy mých dospělých dětí a já to nechci slyšet.

Neuměla jsem už jako dítě říkat, jak se cítím já, musela jsem v dětství popírat své emoce, nikoho to nezajímalo a proto jsem neuměla vyslechnout pocity ostatních. Vnímala jsem to jako útok na sebe a vlastní selhání, a obviňovala sama sebe a trápila se tím. A to mne vyčerpávalo!

Probíhalo vnitřní odpuštění matce a nahlas opakování odpouštím sama sobě. Nastala obrovská úleva…

Otázka: co ještě vnímáš a cítíš?

Odpověď Eleny: Cítím, že je zdravé, přirozené a velmi přínosné přijímat a vyjadřovat své emoce. Dovoluji nyní sama sobě říkat, co cítím, i co mne trápí, co potřebuji a komunikovat o svých pocitech a zajímat se o pocity druhých. Více otevřeně komunikovat s mým mužem.

Otázka: představ si ho před sebou, vyjádři, co bys mu nyní chtěla sdělit.

Vyjádření Eleny: chci se ti popravdě a otevřeném svěřit. Sdílím s ním uvnitř vše, co jsem si uvědomila a v dětství prožila, co jsem cítila a jak jsem to vše vnímala, a už nechci být ta uzavřená a odtažitá, jako byla moje matka. Objímá mne, to je tak krásné, můj muž byl a je na mne vždy hodný. Chci být na něho také taková. Dojetí

pozn. velmi důležitá je v harmonizačním procesu i nová volba a rozhodnutí, a pak také následné činy

Uvědomění pokračuje …

Sebeodsuzování

Elena: Vnímám, že za chování, za které jsem soudila mojí matku jsem vlastně soudila i sama sebe, protože jsem se tak chovala i já sama, ale neviděla jsem to tak. Mrzí mne to, a už chápu, že to, co se nám na druhých nelíbí máme sami v sobě! A jak důležitý je soucit, vlídnost, pochopení …

pozn: Jako děti si přebíráme chování svých rodičů a z vlastní prožité zkušenosti si vytvoříme i různá negativní přesvědčení i špatný obraz o sobě, a pak kritizujeme sami sebe a nevědomě i své blízké. Vyžadujeme pak to, co vyžadovaly rodiče po nás samých.

Vina

Vyjádření další situace, kde Elena najednou cítí nové pocity viny:

Cítím další vinu, za to, že jsem si mylně myslela, že jsem byla v dětství šťastná, ale nebyla!

Otázka: a proč za to nyní cítíš vinu?

Elena: Protože jsem si vždy přála, aby moje děti byli šťastné jako já v mém dětství, ale teď vidím, že jsem si to celé jen namlouvala, že jsem byla šťastná. Tohle bych jim přece vůbec nikdy nepřála zažívat, bylo to pro mne osamění, bezmoc, vězení a nespravedlnost! Vinu si dávám za to, že jsem jim vlastně nepřála to pravé štěstí ale osamění, vězení, bezmoc a nespravedlnost, to jsem zažívala jako dítě!… a to mne teď velmi trápí…co s tím?

Otázka a objasnění: Jako dospělí jedinci vnímáme své dětství z jiného úhlu pohledu, často vytěsníme své prožitky z dětství, abychom ustály náročné a bolestné emoce a situace, dokážeš teď sama sobě odpustit? Ty nemůžeš, za to, jak jsi vnímala své dětství z dospělého úhlu pohledu, a tudíž jsi jim nepřála nic špatného.

Momentální pocit viny vyvolává uložený vzorec sebeobviňování (sebedestrukce) získaný skrze uložené záznamy tíživých prožitků z dětství. Je to jen mentální smyčka, která tě automaticky vede se ze všeho vinit. A ty můžeš vždy říci tomuto vlivu razantně dost, nejsem vina. Nyní odpusť sama sobě, opakuj nahlas, odpouštím sama sobě, každá buňka tvého těla tvůj vlídný a soucitný hlas slyší a energie viny se uvolní a rozpustí.

Odpověď Eleny: to dokážu – odpouštím z celého srdce sama sobě, nejsem vinná, neuměla jsem to jinak, nevěděla jsem to – opakování nahlas až do pocitu úlevy na hrudi, nádechy a výdechy…

Uvědomění a změna úhlu pohledu: Všem dětem, tedy i mne pomáhalo během dětství vytěsnit vzpomínky, abych přežila nespravedlnost, nedostatek pochopení, úzkost a útrapy …ticho a dýchání …

A uvědomuji si také, že když je někdo nepříjemný a mám na něho vztek, že se na to můžu dívat z jiného úhlu pohledu, protože ten člověk se nepříjemně chová protože má sám strach, bojí se. Já jsem měla celý život strach, že zklamu rodiče a vnímám, že moje děti mají taky strach, že nás zklamou.

A také vnímám mého syna (10let), jak se cítí – je velmi přetížený, potřebuje, abych stále nemluvila o škole, že to není potřeba. Nechce mít špatné známky, ale když na něj tlačím, tak se nemůže soustředit a učit se (jako já tehdy se soustředit ze strachu na čtení), je ve stresu, má strach, že mu to nepůjde podle mých představ a výsledek je, že mu to nejde.

Otázka: chceš se nyní zeptat, co by od tebe potřeboval, aby se mohl soustředit a nebál se? Jakou vnímáš jeho odpověď?

Jak napravím tolik chyb?

Elena: Vnímám, jakoby mi říkal, že potřebuje větší klid, vymezit čas na učení a nemluvit o tom, když to není potřeba, trápí ho můj tlak na učení.

A také ve vhodnou chvíli doma si o tom promluvíme, aby mi řekl sám, jak to udělat, abych ho nemusela nutit. Dusím ho tím! A to už nechci!

Moje nejstarší dítě jsem vlastně také dusila, udělala jsem na prvním dítěti a jeho výchově mnoho chyb. Jak napravím tolik chyb? Bolí mne to, trápí mne, co s tím?

Pozn: zkus mu věřit, a také mu to řekni: jsi šikovný a já ti věřím, že to zvládneš. Vždyť to by jsi potřebovala v dětství slyšet také. Nebrat na sebe jeho odpovědnost a věřit mu.

Pomůže ti odpuštění: Odpuštěním sama sobě, vždyť jsi to tehdy neuměla jinak. Pozvi si uvnitř syna a promluv si s ním, vyjádři mu popravdě své pocity.

Pozn: uvnitř probíhala společná promluva, objasnění, omluva. Objetí, přijetí omluvy, slzy vděčnosti a dojetí.

Otázka: jak se cítíš?

Elena: cítím se velmi dobře, odpuštění uvnitř sebe je opravdu velká úleva.

Uvědomění Eleny:

Moje děti vlastně měly v dětství také často strach, a když na ně tlačím, aby byli lepší, tak mají dojem, že nejsou dost dobré, a že něco dělají špatně, a to znám sama, je to hrozně nepříjemný pocit, je to silné sevření na hrudi a pocit nedokonalosti a viny. A přichází neschopnost se soustředit!

Otázka: Nyní už uvnitř vnímáš i to, proč se ti tvé dospělé děti bály říci pravdu o tom, jak a s kým skutečně žijí, a pro klid vám raději zalhali?

Elena: Nechtěli mne zklamat…báli se mojí reakce (jak se budu tvářit), a také, abych se netrápila, poznají to na mně… Vnímám, že si tím ale dokázali vymezit své hranice a žít podle sebe a to je dobře.

Nová volba

Nová volba a rozhodnutí vyjádřená nahlas: Respektuji životy svých dětí a jejich rozhodnutí, miluji je takové jaké jsou a neměřím jejich výsledky úspěchem, ale štěstím, které prožívají.

Naslouchám více jejich pocitům, přáním a jsem tu pro ně, když mne budou potřebovat. Nemusí naplňovat moje představy. A netlačím na ně, a mým dospělým dětem nemluvím do jejich života, respektuji jejich volby.

Byl to další krásný harmonizující proces plný soucitu, lásky a uvědomění.

Rodiče jsou pro děti moudrým průvodcem a ne pouhým soudcem, pak se vědomě i duchovně rozvíjí a žije se jim mnohem lépe…cítí uznání, pochopení, spravedlnost a respekt vůči nim.
Rodiče – průvodci jsou pro děti velkým vzorem včetně uznání a respektu, který chovají k vám. Tyto vzory v přístupu a chování jsou pro děti velkým darem, který dětem můžete dát, protože pak tento dar pochopení a přístupu používají i ve svých budoucích vztazích se svými partnery a dětmi.

„

„

Děti naším životem pouze prochází a na nás je umět je vést, být jim nejlepším možným vzorem a v dospělosti je s respektem a důvěrou také propustit žít si svůj vlastní život. Nechat je zkoušet, riskovat i chybovat, aby našli svůj vlastní potenciál, který se rozvíjí i poučením se z chyb.
Jen tak mohou dojít ke svému vlastnímu stavu štěstí.

„

Ten, kdo s vámi po odchodu dětí zůstává je právě váš partner/ka.
Tak ať se necítí až na posledním místě 🙂

„

S láskou a úctou Marcela